DOMOV V KOPCÍCH

Z pěti (či sedmi?) miliard let existence naší planety věnovaly tvořivé síly v prahorách – starohorách přes 2 miliardy let, prvohory 335 milionů let, druhohory 125 milionů let. Zde se zastavme. To je počátek formování krajiny do „naší“ podoby.

V české krajině nebylo v těch časech kouska země suché. Rozléval se tu křídový oceán, jemuž postavili hráz až prahorní krkonošští obři. A rovných 100 miliónů let sem nanášelo moře písek, skládalo jej a tmelilo do vysokých vrstev. Tu stmelenou usazeninu jsme pojmenovali pískovec. Jeho stěny dosahují až 20 metrů mocnosti a udávají i hloubku mělkého zálivu druhohorního moře. Tenkrát byla vytvořena ta bohatá zásobárna výborného sochařského a kamenického materiálu – hořického pískovce.

V následující éře třetihor – trvaly asi 59 miliónů let – moře ustoupilo, ale Země byla neklidná. Výsledkem tektonických zlomů a vrás jsou Chlumy, pohoří táhnoucí se na jihu směrem východo – západním v délce zhruba 20ti kilometrů. Na severu vynesly třetihory na den prahorní horniny, fylitové břidlice do zvonovitého tvaru s protáhlým západním sedlem a nižším vrcholkem – Zvičinou (671 m n.m.) a její hřbet. V třetihorách byly tím horotvorným tlakem vyzdviženy poslední vrásy Sudetského masivu, Staropacké hory a jižnější souběžné Chlumy. Tímto tektonickým procesem byly na Zvičině vyneseny navrch prahorní horniny (rula, svor).

Ale ještě tu nebylo stále údolí a v něm neproudila voda Bystřice a Bystrého potoka. To se stalo až v dobách meziledových v následující éře čtvrtohor za tání ledovců na svazích hor a v proudech lijavců bez konce. Dravý vodní živel hloubil kotliny pozdějšího Záchlumí a odnášel oblázky turonu zbarvené permskou červení. Mocný geologický veletok je odnášel k jihu do skládek červeného písku u Dachov, navršil z nich Gothard nad Hořicemi a nesl je dál, směrem k Hradci. Když rozsáhlé koryto veletoku nestačilo pojmout tolik vody přes jižní svahy a vyrývaly do nich početná koryta hloubily úvaly severo – jižního směru. Z nich jsou rokle a úpady pro jižní stranu Chlumů tak rázovité. V těch dobách byly vyhloubeny kotliny Miletínská a Bělohradská, a Chlumy byly vodou rozděleny na 3 části : Chlum Vřešťovský oddělila Bystřice od Chlumu Hořického. Javorka rozdělila Chlum Hořický a Mlázovický.

Voda sama zkrotla, když se ledovce naposledy hnuly k severu a přišla trvalá vlna tepla. To už z boků Zvičiny skromně vytékaly vody potoka Bystrého a říčky Bystřice, která vytvořila u Brodku hluboké údolí s přepady a tříští čiré vody. Jižněji přecházela do rovinatého údolí v lukách a lesích.

To bylo 8 tisíc let před naším letopočtem. Tundra i step na jih od Chlumů zarůstaly skupinami stromů a Chlumy samy pokryly souvislé lesy. Zprvu je tvořily borovice, břízy a vrby, později lísky, duby, jilmy, lípa a smrk, vody zastínily olše. Pak přišly doubravy a smrčiny, nastoupil buk místy i jedle. Naši krajinu ovládly až později lesy smrkové pro svůj hospodářský význam.

Předslovanský pravěk

(Doba kamenná, bronzová, železná a keltská – 4500 před n.l. až počátek n.l.)

Sever Chlumů – Záchlumí, Miletínská kotlina je krajina hornatá a odpradávna zalesněná. Teplota tam často klesá silně pod bod mrazu, půda je kamenitá, pro zemědělce málo způsobilá. Proto i nálezy pravěkého osídlení této končiny jsou vzácné, ojedinělé.(Mlázovice, Vřesník, Želejov).

I pro pozdější civilizační stupně – eneolit či pozdní dobu kamennou (2500 – 1800 let př.n.l.), dobu bronzovou (1800 – 700 př.n.l.) starší dobu železnou (700 – 400 př.n.l.) i dobu latinskou či keltskou (400 př.n.l. – počátek n.l.) neexistují archeologické nálezy. Osídlení v Záchlumí se nedá v těchto kulturách doložit. Lidé jako kolonizátoři do Záchlumí (krajiny mezi Chlumy a hřbetem zvičinským a horami Staropackými) až po příchodu Slovanů, tedy po 5. století n.l.

Slovanský pravěk

( 5.století – počátek 10.století)

Lid naší krajiny patřil kmenu Charvátů. Slovanský lid sem postupně pronikal z oblasti od velkého ohbí Visly. Jejich stěhování z původní vlasti k západu se vysvětluje tlakem asijských kočovníků. Dlouho se věřilo, že Záchlumí nebylo osídleno ani v období staroslovanské kultury. Předpokládalo se, že se kolonizace ubírala cestami schůdnějšími,za lehčím živobytím do roviny na jihu.

V LŮNĚ POMEZNÍHO HVOZDU – (FEUDALISMUS DO 14.STOLETÍ)

Chlumy – severní hranice prvního českého státu

V 10.století, kdy probíhal slučovací proces slovanských kmenů v našich zemích a tvořil se první český stát, Chlumy tvořily jeho hranice. Od Chlumů na sever se táhl do hloubi asi 40ti kilometrů souvislý nepropustný prales, který bránil zemi kopci, skalami a houští lesů před nepřítelem.

Opevněný dvorec, pak hrad Miletín. Dávná zemská stezka.

Obraně země měly později posloužit opevněné dvorce, hrádky i hrady vybudované v lůně pralesa. Tady to byl Miletín. Stál uprostřed bažin, na návrší ostrova (nyní zámek a park), mohlo se k němu po dlouhém mostě. Byl chráněn soustavou rybníků, pralesem procházela stará jízdní cesta spojující Prahu s Polskem. Procházela i Hradcem (po r.1241 patřil Miletín komendě Něm.rytířů se sídlem v Hradci).

1110 – vpád polského vojska do Čech pomezním hvozdem

Poláci první zdolali prales a zvítězili nad českým knížetem Vladislavem I. na říčce Trotině.

1124 – loučení českého knížete s biskupem bamberským v Miletíně

V květnu se zde loučil kníže Vladislav I. se svým hostem – biskupem Otou bamberským.

Vrcholný feudalismus ve 13. – 14.století

1241 – Řád Německých rytířů majitelem Miletínska

Král Václav I. dal hrad Miletín s příslušenstvím svému číšníku Zbraslavovi – pak byl odkazem rozdělen mezi vdovu Domaslavu (miletínsko) a bratra Ojíře. Domaslava statky po své smrti darovala řádu Německých rytířů. Král Václav I. stvrdil v Hradci 19.10.1241.

V roce 1241 byl Miletín vsí, od r.1261 obcí trhovou a sídlem rychty. Od r.1267 městečkem.

1.2.1261 udělil král Přemysl Otakar II. řádu moc nad lidem a majetkem.

Braniboři v Záchlumí

Za správy Čech Otou Braniborským pronikli Braniboři i na pokraj hraničního lesa. Utrpěli porážku od Mutiny, pána na Vřešťově. Na vítězství se účastnil i hrad Miletín.(Klášter Něm.rytířů se bál násilí a hrabivosti vetřelců jako domácí lid.) Podle pověsti zemřel v miletínském klášteře i syn Oty Braniborského.

Žižkovy voje nedaleko – narůstání husitské revoluce

Po vzoru Hradce i Miletín byl na straně Jana Žižky – byli odtud 2 čelní husitští hejtmani – Diviš Bořek z Miletínka a Aleš Vřešťovský.

1423 – Bitva na Gothardě u Hořic

20.4.1423 Žižka svedl vítěznou bitvu na Gothardu nad Hořicemi s panskou jednotou vedenou Čeňkem z Vartenberka. Naposledy zde s Žižkou bojoval i Diviš Bořek z Miletínka. Pak přešel na stranu panskou.

Miletínský klášter za bojů husitských – zánik kláštera 1423

Řeholníci kláštera v Miletíně měli z Žižky strach a nečekali až přitáhne od Hořic a tajně jedné noci utekli směrem k Pecce – zde vznikla pověst o podzemní chodbě! Husité v Miletíně klášter Něm. rytířů pobořili. Zbyla jen vstupní brána, nejstarší památka na Hořicku. Majetku se ujal r.1423 mocí Diviš Bořek z Miletínka. Zemřel roku 1437 a Miletín zdědil jeden z jeho pěti synů.

1472 - Krušinové z Lichtenburka

Neznámý Bořkův dědic prodal Miletín a příslušenství Janu Krušinovi z Lichtenburka (Lichnice). Pak jeho syn Vilém Krušina zdědil vše r.1472.(Poté jeho syn Heřman).

FEUDALISMUS V 16.STOLETÍ

1515 – 1540 : Trčkové z Lípy

V roce 1515 se stal majitelem miletínského statku Burian Trčka z Lípy. Koupil jej od Heřmanova syna Jana (+15.8.1540).

1540 – 1560 : Smiřičtí ze Smiřic pány Miletína

Miletín přešel rokem 1540 koupí na Zikmunda Smiřického ze Smiřic za 6000 kop grošů českých (Miletín, Rohoznice, Jahodná, Vidoň, Bezník, Želejov, Chroustov, Úhlejov, Zdobín, Dehtov, Třebihošť, Zvičina, Brusnice, Dvoreček (Bürghofel u Brusnice), Borovnice Malá i Velká, Debrné, část Olešnice, Trotina). Zikmund zemřel r.1548 ve věku 80 let a je pohřben v Rovensku. S 1.manželkou měl 1 syna, s druhou žil 50 let a měl s ní 8 synů a 8 dcer. Miletín zdědil Albrecht Smiřický ze Smiřic. Zemřel r.1597 v 84 letech.

Správa a život poddaných za Smiřických

Pěstovali pšenici, z ní se vařilo i pivo, pole se zelenala zelím (také se nakládalo), cibulí i jinou zeleninou. Rybníky se hemžily kaprem. Pole vroubily ovocné stromy s vysokými kmeny, aby se pod nimi dalo orat. Robota žádná. Správa statků dávala přednost peněžní náhradě.

1560 – 1584 Jiří z Valdštejna na Miletíně

Hrad Miletín s dvorem poplužným, pivovarem, mlýnem, pilou pod rybníkem Penížkem, dvůr Poličany, městečko Miletín s hospodami a právem podacím, Rohoznici, Jahodnou, Vidoň, Bezník, Borek, Želejov, Chroustov, Úhlejov, Zdobín, Třebihošť, Zvičinu, Brusnici, Malou Borovnici, Debrné, díly na vsi Trotině, Dehtov, Velkou Borovnici, Poličany a Olešnici, dva díly řeky Labe, asi 20 rybníků, podací právo (dosazovat kněze) u kostela v Lanžově. To vše za 13.250 kop grošů českých koupil Jiří z Valdštejna od Albrechta Smiřického (syn?). Zvelebil městečko, zavedl a držel pořádek. Roku 1560 vymohl u císaře Ferdinanda dva výroční trhy (ve středu po sv.Jiřím a ve středu po sv. Lukáši) a každý týden ve středu trh týdenní.

1561 – Valdštýnský urbář pro miletínské panství

Urbář – soupis poddaných a povinností. Robota : zimní 102 a ½ dne, orné 25 dní, vození dřev 43 a ½ vozu, pletí, okopávání zelí, trhání konopí, dobývání řepy,…Mimoto Byli poddaní povinni odvádět do vrchnostenské pokladny úrok svatojiřský (na jaře) a svatohavelský (na podzim). Vsi měly podle urbáře dodávat denně 2 robotníky, či hlásné, vysílat je na miletínský zámek. Ti pak měli konat práci, jak se jim rozkáže. Poddaní si stěžovali na časté služby a proto Jiří z Valdštejna doplnil do urbáře, že mu místo hlásnictví budou společně jednou za rok (o svatém Bartoloměji) odvádět půl šesté kopy a půl jedenácta grošů českých a tak se služby zprostí. Robota pracovní – změněna na peněžní. Na náměstí byla r.1565 postavena radnice.

1566 – selské zřízení – právní pravidla

Trest smrti, na hrdle – hlavní prostředek na udržení kázně, poslušnosti a pořádku. Kdo vynechal rychtáře a šel přímo k vrchnosti (u formálního přestupku) „místo trestání“ udělal v lese panském 8 sáhů dříví. Kdo byl přistižen při sběru ptačích vajec a mláďat, byl trestán – hospodář dvojnásob. Kdo byl ve všední den v krčmě (nebo i v noci) byl pokutován kopou grošů českých. Krčmář také tolik zaplatil. Pozemky, role, luka a lesy nesměli poddaní prodat ani zastavit. Za pych zvěře a ryb byla smrt a ztráta majetku. Každý zloděj byl trestán na hrdle. A chudáci selští psi! Každému musela být uťata jedna přední noha až po kůtko. To v zájmu myslivosti, aby s ním sedlák nehonil na panském. Jiří z Valdštejna dal městečku hrdelní právo a za městem kázal postavit šibenici (pod Brodkem) a na druhém konci katovnu a do ní nastěhoval mistra meče (při cestě k Hořicům).

Nástupci Jiřího z Valdštejna

Jiří se svými třemi ženami přivedl na svět 21 dětí (13 synů a 8 dcer). Do zletilosti dětí spravovali Miletín poručníci a dvorští správci. Pak přešel na dospělého Jindřicha z Valdštejna a po 2 letech na mladšího bratra Bartoloměje z Valdštejna (r.1593). Žil na zámku se ženou Magdalénou, pečoval o kostel – r.1607 – 1608 dal přistavět kapli, kůr, k němu kamenné schody a na bráně do někdejšího kláštera dali zavěsit zvony a hodiny a zřídit byt pro hlásného. Podporoval péči o chudé.

Církevní a světská správa za Bartoloměje

Roku 1594 přišel do Miletína farář, evangelický kněz a spisovatel Bohuslav Bepta. Působil zde do r.1604, kdy odešel do ciziny. Dílo : Postilla – výklady na evangelia a dni všední,střední a páteční. Důstojným nástupcem byl kněz Zikmund Trybuleč z Hr. Králové. Poddaným se žilo volněji. Řemeslníci se spolčovali do cechů (nejsilnější byl řeznický). Vrchnost povolala z Krkonoš i řemeslníky německé národnosti.

1618 – 1634 : České stavovské povstání

Ke konci 16.století přerostly rozpory uvnitř feudalismu do rozkolu na 2 tábory. Větší proti habsburkům a římské církvi, menší stál při nich.

22.5.1618 – pražská defenestrace, 8.11.1620 – bitva na Bílé hoře, 21.6.1621 – exekuce na 27 reprezentantech povstání na Staroměstském rynku.

1618 – 1634 : Albrecht Václav Eusebius Valdštejn

Ze skoupených statků si vytvořil knížectví Frýdlantské s lenním právem – r.1623. Rezidencí měl město Jičín, správu řídila jičínská komora, kam se odváděly i královské zemské berně a kontribuce. Valdštejna nechal císař Ferdinand II. v Chebu zavraždit. Valdštejn koupil 28.5.1625 panství miletínské od dědiců a synů Bartoloměje z Valdštejna – Hanibala a nezletilého Jana Kryštofa, Jiřího Adama a Albrechta Bertolda za 30 tisíc zlatých rýnských. K miletínskému statku náležely : městečko Miletín s dvorem poplužným, vsi Vidoň, Bezník, Borek, Želejov a Chroustov s příslušenstvím.

30-ti letá válka v Záchlumí (1618 – 1648)

Frýdlantsko byla krásná země. „Terra felix“- šťastná země. Žilo se zde tehdy lépe než jinde v Čechách. Po 11 let sem patřilo i panství Miletín se všemi okolními vesnicemi. Albrecht Valdštejn si tuto zemi chránil armádou žoldnéřů, posbíranou ze všech zemí Evropy, půjčoval ji i císaři. Pohyby armád řídil tak, aby jeho země zůstala průchodu vojsk a střetnutí ušetřena.

R.1627 – 28 užíval pohostinství českého pána Jiřího Sladovského ze Sloupna v Bílé Třemešné Jan Ámos Komenský a psal tu své dílo pedagogické „Didactica magna“. Odtud odešel z vlasti a už ji nikdy nespatřil.

Roku 1633 zasáhla i Miletínsko s okolím morová rána, která zahubila značnou část obyvatel. Poddaní byli sužováni i platy daní, ubytováním vojáků, zvyšováním robotních povinností a v neposlední řadě i náboženským pronásledováním. Hladoví lidé mřeli, nebo zbíhali, opouštěli svá stavení, která pustla. Proháněli se tu Švédové, Sasové i jiní, pálili vsi, kradli, zdupali úrodu. Málo rukou bylo na práci. „Chlapy“chtěli císařští k vojsku. Poddaní utíkali z chalup a byli přiváděni zpět v poutech. R.1645 byl popleněn a spálen Miletín, Byšice a Bělušice u Vřesníka. V roce 1648 nastala v zbědované a vylidněné zemi, pusté a nevlídné, doba Temna, bezohledného násilí.

Pozdní feudalismus (1650 – 1781)

Do Čech byli povoláni jezuité. Založili si kolej v Hradci Králové a v Jičíně. Soupis podle víry r.1651 měl ukázat, jak poddaní setrvávají ve vzdoru (něco jako sčítání lidu). R.1654 bylo písemně zachyceno vše o rozsahu půdy obdělávané i opuštěné půdy poddanské, o stavu dobytka v poddanských hospodářstvích, i o jiných zdrojích obživy a o berní platební schopnosti osad – berní rula. Dlouho platilo,že kráva je celé živobytí. Chalupník jich měl několik, hrnčíř alespoň jednu. Krmení si buď vysloužil u sedláka (nebo jeho žena s dětmi), nebo mu sedlák kus pozemku, břehu nebo jiné plahočiny propůjčil. Bonita (jakostní třída) půdy u nás 6.,7.,8.. Třída 1. – šestinásobek výsevku,…tř.7. – trojnásobek výsevku,tř.8. – dvaapůlnásobek výsevku = plahočina.

r.1756 – robotní povinnosti poddaných

Po Bílé hoře se robota neustále utužovala, zvyšovala, až dostoupila nelidských hranic. Lid se proti útisku zvedal a šel do revolt a rebelií. Nyní např. musel jít na ruční robotu pěší 2 či 3 dny v týdnu menší hospodář. To je proti 2 až 3 dnům do roka za Jiřího z Valdštejna učiněné tyranství! A vyšší to bylo u poddaných s koňskými potahy o žních a senách. To aby se na vlastních polích dělalo za tmy, v noci, do úplného vyčerpání. A to Miletínští pod tyranií barona Sosnovce z Vlkanova byli na tom ještě hůř.

r.1740 – 1763 : slezské války Marie Terezie

Několikrát vtrhla pruská vojska do Čech. Neméně hroznou pohromou pro obyvatelstvo byly i průtahy a vintrkvartýry (zimní ubytování) vojsk císařských. Vojáci se chovali stejně jako nepřátelské vojsko, žádali potravu pro lidi i pro koně, stodoly pro vojáky, stáje pro zvířata, někdy i peníze. Narůstala drahota, ceny masa a hlavně obilí do neslýchané výše, Jídlo a pití se kradlo, kde se jen dalo. Nadto r.1741 sužovala obyvatele Záchlumí zima, jaké snad nebylo pamětníka. Mlýny neměly ani vodu, aby mohly semlít. Obilí se muselo třít v pánvích a z toho hrubého šrotu vařili kaši. R.1742 nastal mír se ztrátou Kladska a Slezska pro Marii Terezii. R.1744 – 45 Prusové vpadli do Čech znova a odešli až 16.5.1745. Druhá slezská válka končila úžasnou drahotou masa, zejména však obilí. 1756 – 1763 válka sedmiletá – třetí válka slezská. Obyvatelé trpěli pohyby vojsk, tvrdě je postihovalo ubytování, dodávky a vyděračství, hlavně za ústupu, po prohrané bitvě u Kolína.

V dubnu 1757 se rozložila jedna pruská armáda v Miletíně.(nejvyšší velitel Schwerin) Byli tu 4 dny. Útulek poskytl miletínský zámek i generálu Forgačovi, 21.1.1758 sem přišel pluk Geirukův se setníkem Brinkem. V srpnu 1758 mužstvo armády maršálka Dauna, vítěze od Kolína. Miletínští měli poskytnout pro 8000 vojáků ubytování, potraviny – museli si 1400 zl. půjčit. Vojska zavlekla i nemoci – ošklivé, které se nedaly běžnými prostředky léčit. 4 nemocnice byly narychlo v Miletíně postavené a přesto počet obětí nákazy od února do června r.1758 je 681 a mezi nimi bylo mnoho místních. Vojáci umírali i na ulicích. Ani hřbitov nestačil přijmout tolik nebožtíků. Proto byl otevřen hřbitov nový za panským špejcharem. Neopatrností vojáků často i hořelo. V březnu r.1759 přišly do Miletína 2 setniny pluku Lascyho a pak 10 setnin s podplukovníkem hrabětem Kolovratem 17.4. vyšel z vojenské nemocnice požár, strávil 15 domů, stáje a stodoly do základů. Městečku pomohl oddíl vojska, který Miletínem procházel.

r.1762 – závěr sedmileté války v plamenech a krvi

Císařská armáda byla stažena do Slezska na posílení rakouské síly a Češi zůstali bez vojenské obrany. V červenci se do naší krajiny dostal jeden pruský sbor s „moskaly a kozáky“- drancovali, pustošili, zapalovali, nutili si peníze – výpalné. 13.7. dorazili do Miletína. Brali vše, dům od domu, co se dalo odnést. Mír na ukončení slezských válek r. 1763 potvrdil ztrátu Slezska i Kladska pro české království. Utišená země se začala zotavovat, naštěstí byla toho roku bohatá úroda.

1770 – 71 : hladomor v kraji pod Zvičinou

R.1764 nastaly hrozné povodně, voda pobrala stavení, příští rok byl stejný, zima mrazivá s vánicemi, r.1769 pak byla samá bouře, blýskání, lijavce přes celé žně i sena. Obilí na poli rostlo, otava shnila a pak hned začaly mrazy. Na Josefa 1770 napadlo půl lokte sněhu (30 cm) a padal do 22.3.,26. jezdili lidé na saních a mrzlo dál. Sníh se hustě sypal i 13.4. ráno a v říjnu toho roku byla bouřka a padaly kroupy. Důsledkem byl hlad. I chléb z otrub byl přepych. Chudí žili o vařených kopřivách a lebedě. V patách hladu šly nakažlivé nemoci.

V Hořicích začali věřit v zázračnou moc studánky na vrchu Gothardě. Věřilo se, že působením světce Gotharda, dobročinného biskupa, chléb tou vodou zadělaný neobyčejně nakyne, hrách i čočka se navaří, osivo pokropené nabude na klíčivosti – zkrátka z mála, že se udělá hodně a štědře. Vršek Gothard se změnil v poutní tábor. Zdaleka, až z Uher a Sedmihradska sem proudily davy hladových lidí pro zázračnou vodu proti hladu a nemocím. To byl základ Gothardových poutí. Víra i cesty sem pominuly až za vydatných žní r.1772.(V r.1963 chem.rozbor rozpoznal „zázračnost“ nakynutí ve zvýšeném množství kysličníku uhličitého. Pro fekální znečištění je však voda hygienicky závadná.

1775 – nevolnické povstání

Za hladomoru nastala drahota. Na vládě už se podílel Josef II.. Z jeho podnětu vyšly i akce na pomoc zuboženému obyvatelstvu.(sleva daní, finanční a potravinová výpomoc) Útisk vrchností, neúnosné roboty a platy neustal. V březnu 1775 se zvedli nevolníci proti hrůzám poddanství, táhli krajem a vymáhali zrušení, nebo snížení robot a dalších povinností na farách a zámcích. Nutili muže – i násilím, aby šli s nimi.(Miletínu vládl baron z Vlkanova a byl to tyran. Panství koupil na dluh, který měli splatit poddaní neúnosnými robotami. Jeho žena se modlila za odpuštění hříchů a on ku podpoře těch snah stavěl po okolí krásné barokní sochy svatých. Ale dluh mu přerostl přes hlavu a panství šlo do dražby.) Boj vyvrcholil pokusem povstalců zmocnit se Chlumce nad Cidlinou a dobýt tamější zámek. Byli však rozehnáni pěším plukem hraběte Wallise z Kutné Hory. Nevolnické povstání však potlačeno nebylo. Trvalo po celé léto a tvrdě postihovalo vrchnosti, především hromadným odpíráním robot ve žních. V srpnu 1775 byl vydán nový robotní patent. Robota nebyla zrušena, ale povinnosti už byly upraveny podle majetku. Nejvyšší robota byla 3 dny v týdnu s jedním, až 3 kusy dobytka. Nejnižší robota – 13 dní pěší roboty ročně – byla určena podruhům.(Platnost do zrušení roboty 1848) Vrchnost měla však zájem zatajovat, intrikovat a falšovat.

1778 – 79 : válka na Zvičině a Bavorské dědictví

Prusové vpadli do Čech k donucení Marie Terezie, aby se zřekla lén koruny České v Bavorsku a Falci. Byli však blokováni dobře rozestavěnou obranou. I dnes lze vystopovat zarostlé zbytky „baterií“ v kamenitých stráních Zvičiny.(Byla jedním z výškových bodů horského obranného valu ovládajícího krajinu – druhý je Zálesí.) 4.7.1778 přijel do Miletína císař Josef II. osobně. K bitvě však nedošlo. Roku 1779 byl uzavřen mír v Těšíně. Marie Terezie se lén zřekla.

17. – 18.st. : duchovní život poddaných

Církev chtěla všemi prostředky vtlouci do hlav českých lidí jedinou víru římsko – katolickou. TEMNO – doba negramotnosti. I rychtář se podepisoval třemi křížky.

po r.1750 – Svatojánské (Miletínské) lázně

Zprvu tu byla postavena barokní socha sv. Jana Nepomuckého, osazená na kamenném oltáři. I zde ležely pískovcové kameny roztroušené v romantické lesnaté krajině jako u Kuksu. Bystřice zde zdolává soutěsku a přepadá přes četné kamenné prahy a překážky balvanů. Socha byla vysvěcena 30.7.1752. V tomtéž roce nad ní byla postavena kaplička. Našla zde zalíbení šlechta – místo proslulo i léčivou vodou. Jan Altenberger doktor lékařství v Trutnově doporučoval vodu tryskající ze skály jako léčivou proti chorobám nervovým, žaludečním, bledničce a jiným. Našel v ní léčivé ingredience (skalici, síru, soli, ledek a pryskyřice). Ještě na poč.19.st.byly ve svatojánské kapli odložené berly vyhojených pacientů. Poustevna a kaple sešly stářím. Pozdější majitel milet.panství Hynek Václav Falge dal dřevěný hostinec a dům pro hosty strhnout a v r.1834 vystavěl kamenný hostinec na místě od kapličky odlehlejším. Při úpravách zašla poustevna a dřevěný most k ní, ke koupelím byl sklenut nový most z kamene.

Josef Petera Třebihošťský udal, že zdejší socha má tvář jeho dobrého přítele a spolužáka K.H.Máchy, se kterým se velmi dobře znal. Podle ní byla zhotovena i podobizna v Máchově světničce v Litoměřicích a poté i v knihách.

TRHÁNÍ PODDANSKÝCH POUT

Národní obrození 1780 – 1848 a Josefinské reformy 1780 – 1790

R.1781 patent o úplném zrušení nevolnictví – volnost uzavírat sňatky, právo stěhovat se z panství, učit se řemesla i vědy a umění na školách, jít za výdělkem. Říjen 1781 – toleranční patent – svoboda vyznání. Hrdelní práva odňata městům a svěřena právníkům. Nový útlak – germanizace. Císař chtěl jednotlivý stát a jednotnou řeč – německou. Vyvstávali vlastenci bojující do sebezničení za národní jazyk. 1785 – 89 soupis veškeré půdy v zemi – Josefinský katastr. Zdanění půdy panské i selské stejně, podle výnosů. 1789 – berní a urbariální patent – snižoval daně poddaných a všechny dávky převedl na peníze. To se šlechtě nelíbilo a po smrti císaře r.1790 reformu odvolala. R.1787 – vyměřování pozemků – zasazování mezníků. Aby se nedaly lehce přesadit, podsypávály se skelnými střepy, popelem, kamením, škvárou. 1788 – zřizování škol.

1792 – 1815 : Metternichovský policejní absolutismus

Po celé krátké vládě Leopolda II. přišlo panství Františka I.. Zemi ovládl Metternichův policejní aparát.

1792 – 1815 : Napoleonské války

Operační válečné území ve válce Francie s Rakouskem bylo i zde. Prošla tu francouzská i ruská vojska a v zimě 1799 tu i přezimovala. Mír z r. 1801 nepotrval. Rakousko r.1805 přistoupilo k nové,třetí protinapoleonské koalici. Ale ještě v témž roce bylo poraženo v bitvě „tří císařů“ u Slavkova. Obyvatelé trpěli průchody i ubytováním vojsk, neslýchanou drahotou. Války přinesly bídu, hlad, nemoci i smrt. R.1813 byl v Miletíně a okolí ubytován od května do srpna pluk francouzské pěchoty. R.1815 od 30.4. do 4.5. zase 15.000 mužů ruského vojska.

1833 – rozdělení zemské půdy

Zemskou půdu tvořily orná pole, rybníky, louky, zahrady, pastviny, lesy. Jitro – 0,574 ha = 2 korce (strychy) nebo 3 sáhy. Největší výměru zaujímala orná pole, po nich lesy. Rybníky byly jen vrchnostenské. Pole byla velmi rozdělená bonitou podle polohy a substrátu. Nejobvyklejší kulturní plodiny byly obilí, pícniny, zelí řepa, len,, trochu chmel a velmi mnoho ovoce. Od roku 1800 pěstovaly se na hořicku i brambory – měly spolu se zelím pomoci vyhladovělým lidem, rychle je nasytit. Roku 1824 – 27 sestrojili bratranci Veverkové na Pardubicku ruchadlo, nový typ pluhu, který půdu dobře kypřil a zároveň i obracel. Zelí a řepa – potravina lidí, píce zvířat. Zelí se zde pěstovalo již po r.1520 a po r.1540 se už nakládalo. Krmná řepa tvořila též hlavní pokrm chudého lidu na dlouhé zimy. Na bohatším stole se předkládaly luštěniny (hrách) a kroupy.

1781 – 1848 : České národní obrození

Čeští vlastenci usilovali o povznesení a zdokonalení české řeči, vytváření ochotnických divadel, vlasteneckých kroužků, českých plesů. První české divadlo v Miletíně – r.1827 hry V.K.Klicpery viděli diváci na Staré poště. V letech 1822 – 39 působil v Miletíně vlastenecký kněz P.Jan Arnold, vybíral si schopné žáky a připravoval je na vyšší studium. Přispíval i k rozkvětu hospodářství. První zde pěstoval jetel na semeno. Z Miletína ho vyštvaly úklady panských úředníků.

1848 – zrušení roboty

11.3.1848 vystoupili zástupci českého národa před císařem. Na obranu práv se tvořily Národní gardy. Metternich byl donucen rezignovat a 15.března byla vyhlášena manifestem konstituce a svoboda tisku. Byla zrušena robota. Panská půda byla většinou rozparcelována a přidělena chalupníkům a domkářům.

R.1846 strávil požár městečko Miletín, zbylo jen holé návrší. Fara shořela, zvony na kostele se žárem rozlily. Celé řady domů a stodol i rodný Erbenův domek zmizely v plamenech.

Nerostné bohatství – těžba a užití (od r.1720)

Na jižním kopci Zvičiny pokus o těžbu stříbra („Havírna“). Těžba byla spojena s velkým nákladem, jemuž výsledek neodpovídal. Z celé produkce si dal majitel zhotovit náprsní kříž. Po stu letech r.1824 několik občanů z Miletína kutání obnovilo, ale ani pak výtěžek nekryl náklady. R.1812 rytíř Cecinkar nechal kopat v Úhlejově – kopci po kamenném uhlí – marně. Na Zvičině se hledaly polodrahokamy, acháty, karneoly, jaspisy. Za Cecinkara se tu sbíraly i topasy a chalcedony. Užitečnější byla těžba vápence, který se na panství pálil na vápno pro stavební potřeby. Těžil se tady i pískovec upotřebitelný i na práce sochařské a na výrobu známých mlýnských kamenů (v 17.století). Na panství se těžila i modrá hrnčířská hlína a hlína cihlářská.

Řemesla, obchod, zdravotnictví, chudinství

K 1.7.1833 : 22% obyvatel byli přadláci a tkalci – základ dělnické třídy před nástupem průmyslové revoluce tzn. před zaváděním mech. síly – páry – místo síly fyzické a před nástupem bavlny namísto lnu. Domácí tkalci museli odcházet do továren a počáteční podíl továrního dělnictva rostl. Do obchodu se smělo chodit pouze v místním panství. Nesmělo se ani pít cizopanské pivo, kupovat cizopanský omastek nebo kořalku se nesmělo pod pohrůžkou sankcí. Zdravotnictví obstarávali ranhojiči a porodní báby.

Škola v Želejově 1828 – 1860

Zřízena v roce 1828 pro obec Borek, Želejov a Chroustov. V roce 1839 přibyl Brodek. Zprvu se vyučovalo v najaté místnosti v č.16, později v č.20. Prvním učitelem byl Václav Drbohlav. Roku 1837 navštěvovalo školu 35 žáků. Po Drbohlavovi zde učiteloval až do r.1844 Josef Müller, který se odtud dostal na školu v Červené Třemešné. Později v r. 1852 byl k Želejovu přiškolen ještě Bezník. V roce 1860 byla škola přeložena na Chroustov.

1848 – 1849 : průběh a výsledky poražené buržoazní revoluce na Miletínsku

Rozpor mezi úrovní výrobních sil a feudálními vztahy v zemědělství (robotou) prací na panských polích, často surově vynucovanou vyvolal buržoazní revoluci. Rozpory v jejich řadách vedly k její politické porážce. Výsledkem však bylo odstranění feudálních vztahů a uvolnění cesty k rozvoji kapitalismu.

Za drahoty a bídy se i pod Zvičinou rozhlaholily zvony, když 28.3.1848 vláda slíbila zrušit poddanství. Tenkrát se i v Miletíně sešli občané k utvoření národní gardy.

Zásah miletínské národní gardy do revoluce r.1848

Gardisté měli dřevěné „pušky“ vyrobené truhlářem Mikulkou z dolení ulice, na nichž barva měla oklamat, že jde o pořádné zbraně. I jejich veliteli Janu Černému, kdysi poddůstojníku pěšího pluku č.18, scházelo mužné srdce. V polovině června odcházely gardy z východních Čech do Prahy bojovat na barikády. Miletínská zůstala doma. Pak se po městě zpívalo.

Miletínská garda A ten starý Mates

že jí není hanba za kamna si zalez

když měla Prahu hájit kdyby ho klíčkem mlátil

sedla si za kamna.on přece nevylez!

Za vzpoury proti vládě v Uhrách dezertovalo od svého pluku u Nového Bydžova 5 husarů, aby pomohli svým krajanům doma. Přes Miletín prchali do Dvora a chtěli do Pruska. Národní stráž v Miletíně se rozhodla, že uprchlíky zneškodní. Pod velením poručíka Mikuláše Svobody je stíhali. Poručík nestačil své mužstvo napomínat, aby tak horlivě nespěchalo a nakonec rozhodl, že se musí v hospodě na Trotině trošku občerstvit. Miletínští gardisté se pak bez jediného šrámu vrátili domů a husaři bez zastávky projeli až do Prus.

Církevní život na Miletínské farnosti 1848

Zápisy v knize ohlašovací služeb Božích začínají 6.2.1848. Biskupská konzistoř vyzývala faráře, aby v žádné chvíli v chrámu Páně prázdno nebylo. Tak se věřící v miletínském kostele shromažďovali na opakovací hodiny, k zpívaným mším, kázáním, křížové cestě, litaniím i požehnáním a podávání kříže k políbení a každý den se přidávala modlitba za krále a svatý pokoj.

Volby do zemského sněmu a do říšského sněmu vídeňského

Poslanci do zemského sněmu se volili podle vikariátů, služebního obvodu vikáře, správce farnosti, všeobecným hlasováním. V Miletíně se volba konala v kostele, za řízení vládního komisaře – tím byl Jan Mrázek, miletínský rodák a justiciár. Komise si postavila vprostřed kostela před mříží proti sakristii stůl a na ten se kladly hlasovací cedule. Většinou hlasů byl v celém vikariátě zvolen Antonín Hlavatý, chroustovský rolník. Zemský sněm se však nesešel. Pak byl svolán z celé říše Rakouské do Vídně sněm ústavodárný, měl vypracovat ústavu pro celou monarchii. Volilo se podle okresů. V okrese hořickém se volba konala 8.7.1848. Volitelů bylo 103, většinou 54 hlasů byl zvolen Jan Květoslav Lhota (1811 – 1890 Miletín), právník ve státní službě, vlastenecký spisovatel.

Ústavodárný říšský sněm zahájil činnost 22.července. 6.října vypuklo povstání a Lhota Vídeň opustil. Utekl do Miletína.

Ústavodárný sněm byl přeložen na Moravu do Kroměříže. 7.3.1849 byl rozehnán vojskem a tím se začal obnovovat absolutismus. Z vládní moci vyhlášená ústava dala opět moc do rukou císaře. Brzy se ukázaly četnické helmy. „Šandáři“ obcházeli stavení a diktovali pokuty a tresty. Ale lidé už nebyli tak tupě poslušní jako před březnem.

František Josef I. císařem na rakouském trůně (1848 – 1916)

2.prosince 1848 byl dosazen na trůn mladý Habsburk Frant. Josef I.. Mše svatá v miletínském kostele na Nový rok 1849 měla „pobloudilé lidi k povinnosti a poznání pravému zpátmy dovésti a našeho nového zeměpána, císaře a krále Frant. Josefa I. k plnění jeho vznešeného a těžkého osvítiti a síliti.“

To „vznešené a těžké „ povolání vykonával 68 let. K českému národu byl paličatý, ustavičně odmítal dát se korunovat na českého krále a tím přiznat naše „české státní právo“, což Maďarům neodepřel. Po prohrané válce r.1866 navštívil bojiště u Hr.Králové. V Hořicích jej vítal starosta Petr Erban.

Zrušení poddanství, patent o vyvazení půdy (1849)

Feudální povinnosti, tedy robota jako naturální plnění prací potažní i ruční, úroky i naturální dávky pro vrchnosti i církev byly zrušeny zákonem ze 7.září 1848. Patent z následujícího roku stanovil zásady pro výpočet náhrady za zrušení nedůstojné povinnosti trvající u nás celé tisíciletí. Vrchnost se nerada vzdávala svých „historických práv“. Výpověď o tom zapsal Jan Vřesnický – Nálevka (1856 – 1945) podle paměti svého otce. Bylo pokročilé jaro, když nastal poslední den roboty Vřesnických r.1849. Z miletínského zámku i po vydání patentu nařizovali roboty. Na zapleveleném poli u dvora Falgova hřměl hlas drába : „Dělejte, dělejte, páni dělat nebudou!“ Do horkokrevného chalupníka Vrbaty vjela zlost. Zdvihl kosu a zaklesl ji dozorci kolem krku. Dozorce zesinal a ječel: „Pusť mě, Vrbato, já jsem to tak zle nemyslel..“Vrbata povolil. Řekl: teď jdi domů a dej nám už jednou pokoj! A my půjdeme taky domů, k obědu…A to byl poslední den roboty, jak jej prožil otec Nálevka, účastník této srážky.

1850 – změny v zemském zřízení, vznik hořického okresu,obecní volby

Čechy byly rozděleny na 7 krajů, každý kraj na podkraje a okresy. Byl zřízen vrchní zemský soud, pak zemské kolegiální a okresní soudy.

V Hořicích byl zřízen podkrajský úřad (patřilo k němu i Miletínsko a Novopacko), okresní soud a berní úřad. Miletínský vrchnostenský úřad odevzdal pozemkové knihy okresnímu soudu v Hořicích, stejně bývalá vrchnost poličanská. Dnem 31.ledna 1850 přestalo tam i politické úřadování. Na místě krajských kas byly zřízeny berní úřady. Panství Miletín bylo přikázáno i odváděním daní k bernímu úřadu v Hořicích. Nová ústava dala nové obecní zřízení. Obyvatelé byli rozděleni podle daní na 3 sbory, zvolili si výbor a ten zvolil radní a představeného. Tedy už ne rychtář stanovený vrchností!

1851 – zrušena ústava, nastolen Bachův policejní absolutismus, jeho pád (1860) – „neodvolatelný patent“

V r.1851 byla zrušena ústava „konstituce“ vládou vyhlášená. Nové úřady se upevnily, na významu získalo četnictvo. Do čela se dostal Alexandr Bach, ministr vnitra. Nejprve zatýkal, pak věznil, odboural ústavu a zastrašil samosprávu. C.k. okresní úřady ovládly brzy obce, představenstva i magistráty se nakonec staly jejich nástroji. Jméno ministra obohatilo snad natrvalo český jazyk slovem „bachař“ a varovným napomenutím „Dej si Bacha!“Padla všechna svobodomyslnější ustanovení po r.1848, jen vyvazení selských gruntů z roboty platilo.

20.října 1860 byl vydán „neodvolatelný patent“.Povolal rakouské národy k účasti na vládě ústavní cestou, nově byl upraven i zákon o shromažďování, o spolcích a schůzích.

Uspořádání obce, náves, starodávná stavení podle velikosti (statky, chalupy, baráky)

Na jih od Chlumů byly osady volně a široce roztažené. Na severu Hořicka, v Záchlumí, stála stavení stísněně v údolí, nebo stoupala do vrchu, nebo v jednom směru podle potoků a cest. V obcích, kde nebyl kostel, stála mezi dvěma mohutnými stromy – obvykle lípami – zvonice a poblíž socha svatého. V podzvičinské krajině jsou statky menší než v rovině na jihu. Statek je tu o 60 korcích (přes 20 ha), půlstatek o 30 korcích, kdo měl méně, byl chalupník, asi do 4 korců měli baráčníci (též domkáři, sousedé). K diferenci a závislosti stačil však i třídní původ z chalupy či z baráku. Kolik starostí dala jen „pretence“, tj. podíl na chalupě každého dítěte, jak na to rodiče dbali, aby některé z dětí nebylo ošizeno čili aby ten, co na chalupě zůstal, vyženil na vyplacení podílů sourozenců a nenadělal dluhy! (O tom psal i K.V.Rais)

Sídla a stavby (19.století)

Vesnické stavby, architektura a vnitřní uspořádání jsou ovlivněny podmínkami přírodními (terén, voda) a způsobem života, vkusem, druhem živnosti.

Chalupa byla skromnější nežli statek. Měla zpravidla síňku s černou kuchyní, přední komoru co výměnek, zadní co sklad, chlév, který býval i maštalí, kolnu, dřevník, vzadu stodolu stojící napříč a naproti stavení špejchar a chlívky. Barák podle toho, měl – li pozemky a v jaké výměře – míval síňku s pecí, sednici, komoru a malé chlívky, všechno v jednom pořadí, popřípadě ještě mlat s jedním přístodolkem a chlévec.

Význačné místo měly mlýny. Pan otec býval vážená osoba v obci, proto i mlýn vynikal úpravou a výzdobou. Méně významnou budovou bývala hospoda. Valně se nelišila od ostatních chalup, její sednice posloužila i hostům, některý hostinec byl vybaven sálem a jistým pohodlím pro hosty.

Dřevěné příbytky jsou v zimě příjemně teplé, vždy suché, a kryté došky v létě chladily, v zimě hřály a za sněhových vánic nepropustily ani prášku. Materiálem muselo být silné, dospělé dříví, kácené v zimě, v době spánku a výhradně smrkové. Stropy omazané silnou vrstvou červené hlíny promísené žitnými plevami nikdy neprohořely. Z takového dříví budovy vydržely 200 – 300 let. Došková střecha chránila výborně i píci a obilí. Dobře pošitá slámou vydržela 40 – 50 let, údržbu si prováděl hospodář sám.

Zákon z r.1858 zakazoval pokrývat novostavby, zvláště na venkově slámou. Ale sešlá slaměná krytina se mohla vyměnit, proto se doškové střechy držely dál. Po strašných požárech nastala doba, kdy se měnila tvář podzvičinských vesnic a vesniček. „Smetala“ lidové stavby a nahradila je stavbami rovněž účelnými a přitom ohnivzdornými, aby hospodář mohl klidně spát.

Polní práce v letech 1850 – 1914

Půda byla velmi rozdílné bonity. Místy hlinitá červenice se spodkem štěrkovitým, nebo jílovým, jinde opuka promísená s břidličným spodkem, kde je ornice málo, pozemky podložené skálou jsou silně propustné, a je – li sušší rok, je úroda nepatrná, nebo žádná. Pozemky jsou povětšinou na svazích, často příkrých a práce na nich namáhavá a výdělek nejistý. Tady v kopcích se pracovalo jen s rodinnými příslušníky (čeleď – zemědělští dělníci – tu byli výjimkou). Koní bylo málo, tahalo se s kravičkami (chovaly se obyčejně 2 a s nimi telátko, nebo bulík).

Život se měnil na venkově pomalu, lpěl na zvycích po předcích – selo se hlavně žito a oves (pšenice vzácně), len, kousek řepy pro krávy, hrách a sázely se brambory, aby bylo živobytí pro rodinu (na prasata už nezbývalo, proto se chovala málo).

Osevní postup : první rok se sel oves částečně s podsevem jetele, druhý rok se pěstovaly brambory, řepa, jetel a luštěniny (hnojilo se chlévskou mrvou) a třetí rok přišlo žito. Zásobní hnojení superfosfátem na podzim, zjara síranem a po sklizni vápnem nastalo až po r.1900.

Práce na poli byla zdlouhavá, prudké kopce se oraly hákem a roviny nebo mírné svahy ruchadlem. Šířka záběru háku i ruchadla byla kolem 20 cm. Poněvadž samotný kůň, nebo 2 krávy byli brzy unaveni, zabíralo se raději méně, zvláště, když se hlína obracela proti kopci – a tak se oralo většinou, při následujícím vláčení nebo setí strojem se hlína shrnovala zas zpět, k dolení straně. Ruchadlo se sem dostalo po r.1910. Mělo dřevěnou hřídel, kleče a kolečka – byly to pluhy „obracáky, skládající ornici proti kopci. Brány byly zprvu dřevěné s železnými kovanými hřebíky, později byly železné. Selo se původně ručně a obilí se zavlačovalo, oves se mělce zaorával. Později byla oblíbeným secím strojem Podzvičinka zkonstruovaná a vyráběná Františkem Fiedlerem v Hořicích, ta se udržela v používání až do likvidace soukromého hospodaření.

Kosami se sekalo všechno : trávy, obilí, jetel, břehy, meze, louky. Kromě obilí a jednosečných jetelů se sekalo všechno dvakrát do roka. Od poloviny května do konce října se stále sekalo krmení. Louky se sekačkou tak čistě, až k samé hlíně, nevysekly, proto se strojem sekly jen obilí a jetel.

Žně ve starších dobách probíhaly tak, že muž sekal kosou, žena za ním odebírala a vázala, samozřejmě rukama, slaměnými povřísly. Navečer se stavěly panáky. Panák žitný se stavěl z 10 snopků tak, že se 9 snopků postavilo klasy nahoru, ty se překládaly přes sebe a desátý snopek – hlava, klobouk nebo čepice se mu říkalo – se vpolou přehnul, zlámal a jím se těch 9 snopků přikrylo. Vymlátilo se z něho 15 – 20 kg zrní.

Senoseč se odbyla většinou kosami. Několik sekáčů zahájilo práci brzy ráno. Rovné řádky trávy se pak rukama rozklepávaly, tráva se obracela a navečer se seno dalo do malých kupek – „daňků“. Druhý den se seno opět rozházelo, obracelo a večer se znova shrnulo do větších kupek. Třetí den se seno rozházelo znova a sloužil- li čas, shrnulo se na řady a odváželo domů. Jetelové seno se sušilo na sušácích. Oves se sekal „hrabicemi“ na řádky, v nich schnul a pak se vázal do snopů a svážel se domů. Za deštivého počasí často „porostl“. Později se dostaly i na pole pod Zvičinu žací obilní stroje, tady se jim říkalo „hrabovky“nebo „hrsťovky“. Bylo to ulehčení hlavně ženám, že nemusely odebírat všechno obilí rukama. Stroj shrnul obilí do „hrstí“, ty se pak jen svázaly a postavily do panáků. Nebo se obilí, zejména oves, nechal na hrstích doschnout a suchý se svážel domů.

Po odvezení obilí z pole se pohrabovalo – ručními dřevěnými pohrabáči, později se vyráběly pohrabáče železné. Čisté pole se podmítalo, mělce zaoralo, a hned se selo krmení. Ovšem tak se dělo v době pokročilé, dříve se na strništi na plevelu, který odčerpával z pole živiny, pásly husy i kozy. Po podmítce se hned selo krmení, hořčice nebo kolenec. Po jednosečných plodinách – jako byl jetel rusňák, švejďák nebo růžák – se sely hrách, vikev nebo peluška na krmení.

Prastarý způsob mlácení cepy se držel po staletí. I později se mlátilo cepy – aby byla dlouhá sláma na došky. Skoro všechna hospodářství měla doškové střechy, nebo alespoň část.

„Smutně a tesklivě znělo, když ve stodole mlátil cepem jediný člověk. To znělo jen „Buc—bác“, ale kde mlátili aspoň čtyři mlatci, klepalo to zvesela „Buci baci čtyři mlatci“, a kde mlátilo cepy šest mlatců najednou, bylo pravidelné klepání mlatců v šestiosminovém taktu na slova: „Selka peče buchty“. Nikdo nesměl zpomalit, ani zrychlit, to hned klapání kulhalo, a to dobří mlatci nemohli vystát.

Žentour byl veliké litinové kolo o průměru 100 – 120 cm, které se otáčelo na svislém čepu – válci o průměru 10 – 12 cm, ten byl upevněn v litinové konstrukci i s pastorkem, a to celé bylo přišroubováno na kamennou dlaždici zapuštěnou do země. Žentour byl svým středem asi 4 – 5 m od stodoly. Na velkém ozubeném kole byla oj o síle krovu, na konci oje byl hák pro rozporku nebo váhy, do nich se zapřahal kůň, nebo pár koní nebo i hovězí dobytek. Potah musel při mlácení chodit v žentouru do kruhu celou hodinu i déle, než se vymlátilo 100 snopků obilí. U stodoly byl druhý pastorek, ke kterému se síla žentouru přenášela „štanglí“(železnou tyčí). Druhý pastorek už měl vodorovnou hřídel, na ní bylo kolo –„šajba“- a z něho se otáčení přenášelo řemenem na mlátičku.

Starší koně i hovězí dobytek byli zvyklí chodit v žentouru bez pohůnka a dokavad se u stodoly neozvalo dlouhé zvolání „Óóóú“ chodili v přesně vyšlapaném kruhu (říkalo se mu „rajčúr“) úplně sami. Stávalo se, že když nezvedení kluci viděli jak potah v žentouru chodí bez pohůnka, křikli někde blízko za rohem „Óóóú“, potah zůstal stát a ze stodoly někdo vyběhl a sakroval, někdy taky uznal, že i ta hovádka potřebují chvíli odpočinku.

Mlácení obilí zejména cepy se protáhlo až do zimy, často se mlátilo i v zimě. Vymlácené obilí se stáčelo na řešetech a na fukarech se čistilo od plev. Ten způsob zůstal i po zavedení mlátiček.

Pěstovalo se zde červené zelí, horské, na vysokém košťálu a se špičatou hlávkou. Říkalo se mu mezi pěstiteli „zvičinské“a bylo výtečnou přílohou ke zvěřině. Jaroslavu Pourovi, světově známému šlechtiteli, bylo matečným materiálem pro vyšlechtění Pourova zelí červeného. Ovšem tato odrůda má už hlávky kulaté a tvrdě zavinuté.

Výroba živočišná, prodej produktů

Na půlstatku stály v chlévech čtyři krávy a nějaké telátko, v menších chalupách 2 kusy, v barácích jistě aspoň jedna kravička, protože se od pradávna tvrdí, že kráva je poloviční živobytí. Dobytek se od jara do pozdního podzimu pásl, a s ním i kozy, které ve zlých časech byly pro každého dobrodiním, osvědčeným i za poslední války. Prasat se chovalo málo, protože brambory se sázely hlavně pro lidi. Z drobného zvířectva se držela drůbež, králíci, holubi i včely.

Kdysi dávno byla na Hořicku domovem červeno – bílá straka, kráva domácího plemene. První okresní zvěrolékař v Hořicích Josef Feifar (1848 – 1933) však tvrdil, že je nejlepší krávou, protože v našich poměrech dává největší užitek. A dávala by ještě větší, jen lépe krmit a ošetřovat.

Mléko se neprodávalo. Hospodyně tloukla máslo (ve stojaté máselnici tloukem) a prodávala je do obchodu nebo na trhu v Hořicích, nebo ve Dv. Králové. Do trhu se chodilo pěšky, třeba se třemi čtyřmi kousky (půlliberkami) do Dvora, jen aby v chalupě byl krejcar – na daně, na ošacení,…Pro domácí potřebu se dělal tvaroh, který k bramborám na loupačku býval takřka denním pokrmem. A z tvarohu byly báječné homolky, usušené na půdě na kost, ale v ústech se rozpouštěly lahodně – a vydržely. Občas se vyvedlo z chléva i telátko nebo i kravka na hořický „tarmark“(dobytčí trh na Haberském rynku). Z některého baráku se prodali i dva vepři za rok. Bývalo to pravé „utržení od huby“. S máslem se nesla na trh i vajíčka. Prodávaly se i maliny, borůvky, nůše třešní, ovoce zimní - jablka, hrušky, ovšem v pozdější době, když se zahrady kolem chalup rozšířily a sortiment vylepšil přivezenými rouby z okresní školky, nebo od zámeckého zahradníka.

Domácká výroba, předení lnu a tkalcovství

Chudá pole dávala chudé výnosy, a tak se lehce pochopí, že lidé se museli postarat o výdělek i jinak. Jako podhorská oblast pěstovala len, předla a tkala nejen pro svou potřebu, ale i pro faktory, kteří vykupovali přízi nebo už hotovou tkaninu.

Len se trhal po žních, po hrstích se kladl na hromádky, z nich se dělaly otýpky, ty se odvážely na strniště. Tam se len prostíral, aby se deštěm močil. Musel se obracet, protože moc záleželo na tom, aby se dobře umočil, a mokrý se nesměl brát domů.

Pak se len „křastal“, pak „vochloval“,a odpad, koudel, se prodával chudým lidem, kteří přadli na „vejdělek“. V zimě se pak předl vyvochlovaný len. Navil se na kužel a na kolovratu se předl. Kolik lidí v chalupě, tolik tam měli kolovratů – až sedm v místě. Jeden z nich motal na moták.

Příze se prodávala; když už byly továrny, prodával se len. Ale „přástvy“ byly pro účastníky nezapomenutelné. Krásně se při nich vzpomínalo, povídalo. Svítilo se loučemi (z borového dřeva), jeden měl svícen s loučemi na starosti; když louče dohořela, nasadil novou. Ráno zbyla z loučí kopka uhlí.

Podle statistiky z r.1903 pracovalo se ve 12 obcích severní části hořického okresu podomácku na 380 stavech. Po stavbě tkalcovny v Miletíně (1903) a ostatních okolních továren chodili ruční tkalci pracovat do továren, v té chvíli se z drobných „samostatných“ domáckých výrobců stali proletáři – počátek dělnického hnutí, vznik nové společenské třídy.

Dřevěný „cajk“ podomácku; řemeslníci

Dělat si doma ze dřeva sám potěračky, hrábě a pohrabáče, žebřík, žebřiny k vozu nebo i dřevěné nádoby (putýnky, štoudve, džbery), zkrátka „cajk“, to bylo zřejmé a nutné ještě v 80.letech minulého století. Časem konali v obci své skromné řemeslo krejčí, obuvník (vlastně švec) a kovář. Jinak práce bednářské a truhlářské zbyly pro zručné ruce rolníků.

Perlařství

Perlařství bylo řemeslo s učební dobou 3 až 4 roky. Mladí perlaři se učili u miletínského rodáka Ježka, perlaře, který se usadil ve Vídni a foukal a barvil perly. Po vyučení pak rozšířili výrobu perel podomácku.

Po válce r.1866 se odbyt perel zvýšil a domácké tkalcovství upadalo. Za konjunktury let 1900 – 1904 se foukaly perly v 67 obcích na Královédvorsku, Hořicku a Bělohradsku. Touto prací se zabývalo přes 1000 perlařů a vedle nich ještě i občas – hlavně v zimě – další muži, ženy i děti od 9 let věku.

Mzda za 1000 perel pro číslo 0 o průměru 3 mm (druh nejlevnější, nejčastěji vyráběný) byla v letech 1886 – 1905 24 až 46 haléřů, perlař sám si platil sklo i petrolej. Perlaři museli být pilní. Pracovali od 6 hodin ráno do 8 – 10 hodin večer, jen svačina, oběd a večeře přerušily nakrátko práci. Dovedný perlař vyfoukal za hodinu až 600, prostřední asi 400 perel. Perly se na sítech třídily podle velikosti: 000 – 00 – 0 – 1 – 2 – 3. Čím byly perly menší, tím byla práce kvalifikovanější a odměna větší. Aby šla práce od ruky, scházeli se večer hoši a dívky v jedné světnici, přinesli si sklo a nářadí a vždy čtyři dělali u jednoho stolu. Přišli „dousi“ – podobně jako na draní peří. Staří vyprávěli, ostatní foukali. V r.1900 si perlař vydělával 4 – 6 zlatých týdně. Při tkaní byl výdělek míň, jak poloviční.

Obrovské zisky měli obchodníci, kteří vykupovali od domáckých perlařů surové perle (nebarvené). V r.1905 jich v naší krajině bylo 42. Ti zasílali surové perly do Vídně, Německa, Paříže, Londýna i U.S.A. Až tam byly barveny, upravovány a rozesílány na světový trh. Jejich zisk byl i několik set procent.

Jak byla chvilka volná, už muž zasedl ke stolu nad ohněm petrolejové lampy, žena zahlazovala okraje dírek vzniklé po odříznutí korále nebo knoflíčku od „linky(slabé skleněné rourky). V sobotu ráno chodil perlař s korálemi do Vidoně k perlaři Feiksovi nebo na Zdobín k Horáčkovi. Tenkrát bylo doma pěkně, když bručel oheň lampy rádi šlapávali měch perlařského stolu), při „odtahování linek“ kdy se nefoukalo se stále zpívalo. „To naše stavení, je celý z kamení, šel milej okolo nedal pozdravení.“

Kameníci, práce ve skále u Lázní

Skála (lom) u Miletínských lázní dávala slušný, ale opravdu těžce zasloužený výdělek. Pracovali tu nejen kameníci, ale i pomocní dělníci,kteří skálu odkrývali a pomáhali lámat a trhat. Celkem tu pracovalo až 30 dělníků. Kameničina je dílo prokleté. Prach z pískovce,zvlášť při jeho opracování, se usazuje, zasekává do plic a způsobuje silikózu, těžkou nemoc, která věk zkrátí obyčejně na 35, výjimečně na 52 let. Mladí na to řemeslo proto ani nešli, i když zásoba jakostního kamene je stále dostatečná.

Kameníci kámen opracovávali na kvádry, dlaždice, futra, skruže, žlaby, podokeníky, patníky k silnicím, klenáky na stropy sklepů, ba dokonce se tu i reprodukovaly i sochy a náhrobní plastiky. Odpad, úlomky, sáhovina – vše se mělo zužitkovat. Pod Bezníkem v rokli jsou 3 přehrady ze sáhoviny ze skály z Brodku u Miletínských lázní.

Práce v lomu u Brodku přestala koncem druhé světové války. Kamene je zde však stále dost.

Jiné výdělky

Když přestávalo nekonečné vysedávání u tkalcovských stavů (byly až 3 v jedné sednici a tkali táta, máma i děti) i předení, nebo soukání, dralo se peří, dělaly louče, chystalo se pití dobytku, řezala řezanka, štípalo dříví, dělaly otýpky a „cajk“, také se bednařilo, truhlařilo i šilo z plátna podomácku utkaného, domácí tkadlec dokázal vyrobit doma i materiál na oblečení dětí i sebe. Ustalo i foukání perel, ale peněz bylo třeba – na daně, na „pretenci“ i domácí věci, obuv, jídlo, zařízení. Tak se hledaly nové prameny výdělku. Baráčníci docházeli do tkalcoven, samozřejmě pěšky, někteří hoši se vyučili i zedničině nebo tesařství a jako dělníci konali pěšky, či na kole daleké cesty na stavby. Jiný se chytl povoznictví a vozil svým koníkem i štěrk. Nechyběli ani muzikanti, díla se chápaly i děti, sbíraly lesní plody, když dorostly, šly třeba sloužit k sedlákovi.

Ta stálá sháňka výdělku a obživy vypěstovala v obyvatelích podzvičinských strání dobré návyky: píli, houževnatost, odolnost, krátce vlastnosti pravého „horáka“. Život se s nimi odmalička nemazlil, ani horák se nedokázal mazlit s životem – svým i svých následovníků.

Na vsi v zimě. Zmizelý svět

Zimy bývaly dlouhé, mrazy kruté, že okénka byla jako cejn a na střechách šindele bouchaly, sněhu tolik, že se lidé těžko dostávali ze stavení.

Skoro celou zimu se mlátilo ve stodole obilí, pak se fofrovalo, ouhrabky se oddělovalo od zrní s plevami. Ráno, v poledne a navečer byla práce ve chlévě – krmení, úklid a dojení. To bylo za světla. Po večeři se uklidil stůl a dralo se peří, třeba až do půlnoci, při louči, později petrolejové lampě. Při draní se zpívalo, vypravovaly se různé příhody, nitrem lidí se rozhostilo uspokojení. Dědové nedrali, sedávali kolem kamen, pokuřovali a poslouchali. Když se mísa s draným peřím nadzvedávala odbíjely hodiny jedenáctou. Hospodyně přinesla své nejhezčí sklenice a každému nalila čaj z lipového květu, nebo jiného sušeného koření, k tomu podala na talíři nakrájený perník pečený z domácího sirobu. Pak se hosté rozcházeli. Hospodyně popřála:“Dobru noc, pozdrav vás za to pámbu a zejtra zas přijďte!“

V dobách, kdy panoval len, začínaly po svatém Martinu (11.listopadu) přástky. Přástevnice se scházely se soumrakem kolem čtvrté hodiny. Někdy ve světnici vrčelo i několik kolovrátků. Aby přástevnicím nevyschlo v krku, přinesl dědeček ošatku jablek. Přadlo se většinou do desíti, pak se šlo spát. Před svatým Tomášem (20.prosince) se slavila Dlouhá noc. Přádlo se složilo dřív než jindy a zasedlo se k večeři: hospodyně podala bábovku s perníkem, skořicí a rozinkami. Do Hromnic (2.února) muselo být přádlo hotovo, protože potom už se začalo drát peří. V Adventu (předvánoční období) se zpívaly písně adventní, vážné, nábožné. Předlo – li se ještě v masopustě (doba od Tří králů do Popeleční středy), byly na pořadu písně veselé, pro zasmání.

Pozdější prožívání zimy ve staveních bylo podobné, při petrolejové lampě, jen obsah zábavy byl jiný. Hodně se četlo, i nahlas, a ostatní poslouchali. Uplatňoval se i talentovaný lidový vypravěč, který zaujal svým podáním třeba čteného, nebo slyšeného příběhu. Petrolejem se muselo úzkostlivě šetřit – byl drahý. Svítilo se jen pětilinkovým cylindrem, jen na Vánoce byl osmilinkový! V neděli se hrávaly karty – dudák. Sousedé nehráli o nic, ale vydrželi kolik hodin až do večera.

S prodlužováním dne a návratem slunce se obracela mysl lidí zase k tvrdému životu ve stavení i v poli. Do žil se vlila nová chuť k dílu, krávy vesele bučely, včely vyletěly z úlů, na stráni pod lesem vykvetli první poslové jara. Země se ukázala zase způsobilá přijmout setbu nové úrody. Potok ožil, jeho vody se tříštily ve slunečních paprscích. Dlouhá zima byla pryč.

Lidé, rodina, děti a jejich zdraví i nemoci

Obyvatelé žili na vesnici vcelku přátelsky, nebyly spory ani hádky, leda jen z prudších lidských povah, hádky vznikaly hlavně mezi dětmi, kvůli drůbeži, nějakým klepem nebo výsměchem, spory způsobilo sousedství polí, zahrad, rodina. Lidé si v těch vzdálených dobách víc důvěřovali, pomáhali si i bez úpisů a kdo oklamal, ztratil všeobecnou vážnost a důvěru. O krádežích bylo málokdy slyšet, a bývaly to krádeže oděvu, peřin, obilí doma nebo na poli, ovoce, drůbeže i dobytka. Zlodějem se opovrhovalo. Ve všeobecné neúctě bývali i lenoši, pijáci, karbaníci, rozhazovači, lítost vzbuzovaly jejich děti i žena. Za těmito vášněmi se muselo jinam, doma té možnosti nebylo.

Dětí bylo v rodině požehnaně. V každém baráku nebo chalupě bylo 4 – 15 dětí. To bylo vaření, uklízení, prádla! Pro každou dceru mámy nachystaly nejméně na 2 postele peřin a pro syny aspoň na jednu postel. Proto se tak pilně chovaly husy, a peří se dralo hned po Dušičkách (2.11.), když večery již byly dlouhé a venku nevlídně.

Staří hospodáři se lopotili na svých polích od rozbřesku do noci, od mládí až do hrobu. Dlaně jim zkameněly, prsty ztuply, hřbety se ohnuly. Úraz, zranění nebo nemoc brali vážně, až když bylo zle doopravdy. Byli jako z houžví, v zimě v létě vydrželi všecko. Totéž platilo i o občasných pomocnících, mlatcích a sekáčích, o čeledi na panském i na selském.

Hospodáři umírali často na zápal plic; v senoseči nebo ve žních se sklízelo s největším pospěchem. Černé mraky nad hlavou strašily, blesk stíhal blesk, hřmělo a síly napínali lidi i zvířata,jen aby se úroda dostala domů včas.

Vesničan při nemoci nevolal hned lékaře. Často přišel lékař až s knězem. Nemocný očekával smrt s odevzdaností, někdy až podivuhodnou.

Obytná část chalupy byla obyčejně ta nejchatrnější, první péče patřila chlévu a stodole.

Výměnek a výměnkáři, pretence, dluhy a věno nevěsty či přínos ženicha

Výměnek – dobová forma sociálního pojištění – měl zabezpečit odstupujícího hospodáře a jeho ženu ve stáří a nemoci. Vklad výměnku, zapsaný do gruntovních knih, zajišťoval jej ovšem jen po právní stránce, čili tam, kde scházela účast úcty a lásky k rodičům nebo zase k dětem, tam se rodily hrůzy bezcitnosti i soudního vymáhání. A tak chudoba vedla buď k žebrotě, nebo ke krádežím.

Selská lakota, chamtivost, drnáctví či hamounství – což jsou synonyma pro tutéž neřest – pojila se po staletí s povahopisem českých rolníků všech společenských stupňů. K tomu patřila ještě tvrdá palice, tedy neústupnost a sveřepá vytrvalost, které byly prvé neřesti záštitou. Bezcitný vztah mezi hospodářem a výměnkářem byl spíš výjimkou než pravidlem. Většina živností byla sídlem dobrého srdce a lásky dětí k rodičům, rodičů k dětem a vnoučatům. Děti zvaly výměnkáře do sednice k návštěvám a vnoučata se tulila k dědečkovi a babičce. Názor starých lidí byl brán v potaz, sdělení zkušeností bylo vítáno.

Agrární krize vtrhla do života našich zemědělců jako ničivá smršť a chalupníky zasáhla především. Ti se svým primitivním nářadím a kravkou jako tažnou silou nemohli čelit úžasnému přílivu cizí – především americké a ruské – pšenice a mouky. Konkurence je lehce zdolala a docela i vyhnala z chalup. Jiným pramenem „lakoty“ byla výplata „pretence“, totiž dědického podílu z rodné chalupy. Rodičům šlo o spravedlivé rozdělení majetku, který převzali od svých předků a chtěli, pokud lze zvelebený předat dalšímu pokolení. Trvali na tom, aby žádné dítě nebylo zkráceno, děti se šly buď učit řemeslu nebo šly do škol, jiné se přiženily nebo přivdaly do jiné chalupy, některé muselo i do služby k sedlákovi. A tu šlo rodičům o to, aby obyčejně nejstarší syn, přebírající domácí živnost s výměnkem, se oženil dobře, aby vyženil peníze nebo pole, dobytek, podíl na jiné chalupě dostačující na výplatu „pretence“, dědického podílu. Chalupa měla zůstat čistá, bez dluhů, věnem tak posílená, aby na podíly zahospodařila. Tak spravedlivá láska ke všem dětem stejně vyvolávala nesmlouvavé postoje při výběru „prodaných nevěst“ nebo ženichů. Láska k dětem – lakota a cynismus; toť začátek a závěr selského rozhodování. Spravedlivý soud vyneste sami! V té šetrnosti a dření z náramné starostlivosti neznaly míry zejména matky. Pro své dítě matka byla ochotna postoupit každou oběť. Děti byly jediná útěcha v tvrdém životě. Při pěti osmi dětech ženy umíraly na „suchou nemoc“brzy. Žena byla na chalupě zapřažená dvojnásob – v chlévě nebo na poli a pak doma. Z dětí zato vyrůstali lidé čestní, pracovití, pevného charakteru.

Jak se jedlo ?

Péči o stravování „chasy“- rodiny i přijednaných pracovníků měla hospodyně. Měla na starosti pečení chleba, úpravu mléka, ruční sbírání smetany, tlučení másla, výrobu tvarohu i homolek (tvarůžků) a samozřejmě vaření všech jídel.

Ráno byly ke snídani brambory a kyselo nebo oukrop nebo mléko s chlebem, obyčejně nadrobeným. Později se snídalo kafe (i zrnkové, většinou však z praženého žita) a k němu suchý chléb (drobil se do kafe). Kyselo se vařilo z chlebového kvásku, oukrop se mastil usmaženou cibulkou. Kyselo má tuhý život, věří se – jistě právem – v jeho význam pro zdraví.

Dvakrát v týdnu bývalo kyselo i k obědu. Jindy hospodyně podala k obědu polévku „mlékovku“ a k ní se na stůl vysypal hrnec uvařených brambor. Každý si bral podle chuti a mazal tvarohem (někdy i máslem!). K obědu býval i jahelník, hrách a kroupy, placky a sejkory, lívance, slívová omáčka (o senách, se studenými obracenými plackami, jindy s bramborovými knedlíky), některý den buchty a kafe nebo čaj. Maso bývalo k obědu jen v neděli – tak půl kila hovězího na polévku; uzené měli tam, kde se zabíjelo.

K večeři byla mlíkovačka, brambory na loupačku s tvarohem, sejkory (pečené na plotně bez omastku), bramborové placky, podmáslí, později bývalo i kafe s nadrobeným tvrdým chlebem.

K svačině býval chléb s máslem nebo s tvarohem nebo máslem, dětem se do školy dával chléb se švestkovými nebo hruškovými povidly, někdy i s homolkou.

Bohatší večeře byla na Štědrý den. Vedle vžitého černého kuby a hrachu se jedly peciválky se sirobem, rýžovník, 3trůdle (závin); hrachová polévka se uvařila z hrachu, který byl k obědu. Ryby nebývaly, později se děti těšily na párky, nebo klobásy. Ani stromeček se za starodávna nestrojil, i když jich bylo kolem vsi plno.

O domácím pečení chleba

Chlebu se říkalo „boží dar“. Jeho příprava a pečení byly podle vzpomínek pamětníků tajemný, skoro pohansky tajuplný obřad, který se nesměl porušit. Nejdřív se muselo do mlýna se žitem. Večer se zadělával kvas. Z půdy se snesla díž a ve světnici se postavila do sena na loktuši. Aby kvas vykynul, díž se nikdy nevyškrabovala načisto, něco těsta se nechávalo. Z přesáté mouky a vlažné vody se zadělal kvásek, míchal se kopistem. Pak se díž přikryla víkem, loktuše se senem se zavázala, aby díž byla chráněna od podlahy před chladem. Když se ráno v šest díž otevřela, zavoněl vykynutý kvas. Něco kvasu se odebralo do hrnka na kyselo. Pak se do díže přes síto prosila mouka a míchalo se: chodilo se s kopistem kolem díže, až těsto bylo pořádně propracované. Zatímco těsto kynulo, děda nachystal borová polena naštípaná na čtvrtě a v peci z nich narovnal hranici, kterou svazkem loučí zapálil. Oheň požehnal… Když dříví dohořívalo, oharky dřevěným hřeblem rozhrnul, aby se od nich prohřálo celé dno pece. Nato uzavřel „cuky“ (otvory nad klenbou pece, jimiž táhl kouř do komína), aby teplo neutíkalo. Otvory do pece zakryl plechem. Pak se uhlíky shrábly ke kraji a pec se vymetla pometlem – jaká to vůně!- jako když se pálí syrové jedlové jehličí, z něhož se pometlo vázalo. Zatím se chléb vyválel. Obyčejně se peklo osm, ale i dvanáct bochníků. Vyválený chléb se dal na slaměné ošatky vykynout, pak se smetáčkem smočeným ve vlažné vodě „ovlažil“, aby se leskl. V době švestek a jablek se do chleba přidávalo pro „mlsné huby“ dětí ovoce. Z těsta z díže vyškrábaného se dělaly „podplamenice“(placky) posypané kmínem, které se upekly ještě při dohořívajícím plameni, než se chléb sázel do pece velkou dřevěnou lopatou. I chléb se žehnal.

Pečení chleba byla událost. Chléb byl dobrý, zdravý i když už byl tvrdý a dojídal se poslední bochník. Nejvíc chutnal nadrobený do „kafe“ nebo v mléce.

V peci se peklo i pečivo – koláče, metynky, housky (vánočky) o pouti, na posvícení a hlavně na Vánoce. Na „placky“ se tenkrát moc nedrželo. V peci se peklo tak pro dva tři sousedy. Na podzim se dávaly do pece sušit hrušky máslovky nebo křížaly (vykrájená jablka). Pec mělo skoro každé stavení.

Duchovní a náboženský život; svátky v roce, pohřby, křty, svatby….

Podzvičinský lid byl zbožný; důvěřoval v Boha a v jeho pomoc ve svém trudném životě. S dětinskou vírou se obracel k nebi a prosil o sílu nebo přispění. V neděli chodil do kostela, zazpíval si tam, vyslechl kázání i chrámovou hudbu, zastavil se na hřbitově u svých nebožtíků, a zas na týden posilněn, občerstven, dával se do nové práce. To nebylo pobožnůstkářství ani fanatismus, v tom si libovaly jen některé modlivé ženské (méně muži), byla to jen čistá zbožnost založená na evangeliu. Jen někde a v někom zbyly strašidelné pověry a báje, zbytky hrůz z násilné protireformace 17. a 18.století.

Lidé žili v příkladné rodinné shodě. V neděli nikdy nevynechali kostel, víra jim byla oporou při překonávání všech svízelů. Věřili, že ve svornosti a práci se dožijí klidného stáří a lehké smrti.

Každou neděli se šlo do Miletína „na ranní“(rozuměj mši); po návratu rodičů šly děti „na velkou“. Někteří šly s procesím do Vambeřic, nebo na Paku, či ke studánce Panny Marie poblíž Brusnice.“Vůdcem poutníků“ býval Josef Fejfar, mistr pokrývačský v Hořicích.

Pouť byla na svátek Jana Nepomuckého (16.května) pro Brodek, Chroustov, Úhlejov, Zdobín a Želejov. Dnes už je tu neděli po svátku Jana.

Posvícení je na podzim po Havlu .To sem chodilo přátelstvo na návštěvu nebo i k muzice, v pondělí „na zlatou“(pro ženaté). Doma byl bohatší stůl – koláče, pečená husa, králík nebo aspoň slepice.

Církevní slavnosti v Miletíně byly okázalé s hodnou účastí. O Božím těle nebo na Vzkříšení se stavělo i několik oltářů, vyhrávala hudba, kněz kráčel pod baldachýnem. Na půlnoční mši o Vánocích přišlo hodně lidí z celé kolatury. Za republiky ¨byla účast už slabší.

Církev posloužila i při křtu, svatbách i při smrti. Školní rok začínal i končil službami božími a rakouskou hymnou: „Zachovej nám Hospodine, císaře a naši zem,..“Obce příslušely k farnosti miletínské, tam se pochovávalo. V létě vozili nebožtíky na voze, v zimě na saních, a kdo potah neměl, musel zaplatit 8 silných mužů, kteří se střídali v nesení obtížného břemene; nakonec byli všichni utrmáceni. Najmout si povoz nebylo lehké. Nikdo nejel rád, z ochoty to nebylo nikdy, spíš z příbuzenské povinnosti. V zimě se braly lopaty proti závějím, a nejednou se saně naklonily a rakev se ze saní skulila.

R.1865 byl v Miletíně vysvěcen nový hřbitov Na Chrasti; r.1874 byl starý hřbitov prodán a obec na památku u něj postavila dřevěný kříž. Jen některé památníky byly přeneseny na nový hřbitov.

Církevní pohřeb byl nákladný – nejen cesta, muzika, ale i církevní obřady. Nejobyčejnější pohřeb byl tzv. „výkrop“- obyčejné vykropení hrobu svěcenou vodou, bez církevní slávy.

VLASTNÍ SILOU

Lidové projevy v politickém životě (1860 – 1914)

Neúspěchy rakouské vlády, především porážka v Itálii r.1859, způsobily pád ministra Bacha a jeho režimu. Říjnový diplom z r.1860 ohlásil návrat k ústavnímu způsobu vlády, ale nerespektoval státoprávní postavení českých zemí. Úředním jazykem se stala němčina.

1864 – Nový obecní zákon; okresní zastupitelství v Hořicích

V dubnu 1864 zemský sněm vydal obecní zákon, podle něhož byla zřízena okresní zastupitelství pro vyřizování okresních záležitostí. Miletínsko patřilo k okr. zast. v Hořicích. Jemu byl nadřízeným orgánem krajský úřad v Jičíně. 31.8.1868 byl okresní úřad zrušen a přičleněn k okresnímu hejtmanství v Hr. Králové.

Hořický okres měl každý rok postavit 70 – 80 mužů, z města Hořic se odvádělo 7 – 8 branců. Odvody trvaly 3 dny. Vojenská služba zasáhla hluboko do života mladých lidí. Sloužili plných 8 let. Ovšem ti, co se nemohli vyplatit. Bylo totiž přístupno složit před odvodem 10 tisíc zlatých a synáček byl volný. Když riskoval, peníze nesložil a byl odveden, pak se osvobození už cenilo na 15 tisíc. Až po roce 1866 byla uzákoněna vojenská služba tříletá a šest roků v záloze. Ale to už musel k odvodu každý.

1862 – Chroustovská škola

První škola v této končině byla od r.1828 v Želejově; od r.1839 sem chodily i dítky z Brodku. Vr.1860 byla tato škola přeložena do Chroustova. R.1862 se zřídila škola pro Bezník a Borek v Bezníku.

Obec chroustovská škole obětovala „obecní dům“, který si nedávno postavila. Vyučovali zde učitelé František Kracek (i Kracík) do dubna 1872, po něm Frant. Vale (do 1.2.1875), pak Josef Deyl (do konce srpna 1878), Josef Ryšavý (do září 1880), Jan Schrimpf, řídící učitel do r. 1918. Za něho chodilo do školy až přes sto žáků (v r.1883 přiškolen Lukaveček), a proto v r.1885 povolena druhá třída. 11 let chroustovská správa jednala o postavení nové budovy. Ta stála 2.10.1895. Byla patrová, měla 2 třídy a byt pro správce. Do rohu její zahrady byl přenesen kříž. Mezi učiteli, kteří se tu vystřídali byl známějším Václav Kuřátko.

Pan řídící Schrimpf a starosta dbali, aby se do školy pilně chodilo, ale „ulejváků“ bylo stále dost ( od „úleva“,tj.právoplatné osvobození od povinné docházky do školy pro poslední dva ročníky, aby děti pomohly doma).

Za „staré“ školy byla první třída v Malém Chroustově a druhá v baráku ve Velkém Chroustově. V každé třídě bylo po dvou odděleních a každé oddělení mělo jiné učení. Úleva byla značná; do školy se chodilo jen 3 měsíce (prosinec, leden, únor), jinak děti doma pracovaly.

Žádost o zřízení měšťanské školy v Miletíně

V žádosti 12.7.1904 zdůvodnil Miletín potřebu měšťanské školy. V miletínské farnosti bylo roztroušeno 20 tříd s 365 dětmi (trojtřídní škola v Třebihošti, dvoutřídní v Chroustově, dvě jednotřídky v Červ.Třemešné a Bezníku, dvoutřídní v Trotině, čtyřtřídní v Lanžově, dvoutřídní ve Vřesníku, pětitřídní v Miletíně. S docházením do měšťanské školy (Hořice, L.Bělohrad, Dvůr Králové) byly náklady, chudším dětem, i velmi nadaným, zůstala možnost vzdělání odepřena. Žádost neuspěla.

1866 – válka prusko – rakouská

Začala tím,že kancléř kníže Otto Bismarck obvinil Rakousko z porušování smluv.

Hořický okres jako předpolí hlavní bitvy u Sadové dne 3.7. bylo účastno průtahy armád a později postiženo pruským kořistěním.

Od 23. června se tu začalo soustřeďovat v leženích rakouské vojsko, až do 30.října, kdy přijel do Miletína císař Frant. Josef I., na cestě do Dv.Králové. Bitva u Sadové byla krvavá, nelidská, počet obětí na obou stranách nelogický, obludný.

29.června po srážce u České Skalice a noční bitce o Jičín couvalo rakouské vojsko k Miletínu. Generál Benedek sem přeložil hlavní stan, kolem zřídil náspy a na návrších u lesa pod Chroustovem, na Chrasti a u Tašenberka rozestavěl děla. Ubytoval se v zámku. Prušáci do léčky nešli a obrátili se k Hořicům.

Benedek opustil Miletín 30.června ráno – odešel ke Chlumu poblíž hradecké pevnosti. Hned nato se 1.7. přivalilo pruské vojsko, které se tu utábořilo pod Chroustovem aÚhlejovem. Obyvatelé Miletína na ně ani nečekali a uprchli. Vojáci si vyváděli dobytek z chlévů a co se jim namanulo. Kdo zůstal v Miletíně, měl hlad, polní úroda vzala za své. Odtud odcházeli přes obilná pole ulehlá deštěm, vojáci s pruským korunním princem, k Hradci Králové. Z obou stran bojovalo téměř půl milionů vojáků. Rakouští vojáci nabíjeli pilně předovky a vystavovali se pruským zadovkám. Po 14 hodinách bojů přivítali pruští vojáci svého krále a vítězného generála Moltkeho. Benedek tu ztratil 44 tisíc vojáků, z toho 14 padlých, většinou českých hochů.

Okres a město Hořice byly zaplaveny 200 tisíci muži, kteří vymáhali své potřeby násilím. Když se domácí lidé vrátili domů, našli obydlí často obsazené Prusy. Sami pak spali venku a nuzovali. V Miletíně nouze a bída.

Největší potíže byly se zřizováním lazaretů. Kostel, škola, hostinec – vše bylo dobré za nemocnici a operační sál. Operovalo se téměř nepřetržitě, amputovaly se údy, léčila cholera, která prudce hořický okres zasáhla. V šesti nedělích v Hořicích skolila 300 civilistů a 220 vojínů. Mor byl tak prudký, že nemocný večer lehl a ráno už nevstal. Mnohé rodiny vymřely úplně. Škody způsobené válkou byly veliké. Náhrada potravin byla přivážena z pevností Josefov a Terezín. Hořický okres dostal za ztracených 180 koní jen 22, za 291 volů 186 kusů. Peněžní náhrada celého okresu byla asi 50 tisíc zlatých. K útěše obyvatel císař navštívil válečné území a proslovil „potěšitelná slova“. 30.října v Hořicích a v Miletíně.

1861 – 1871: Tábory lidu za české státní právo na Gothardě a Zvičině

Karel Čížek byl okresní tajemník, stál u kolébky „Ratibora“, Sokola, psal divadelní hry pro ochotníky, vyzýval proti rakušáckému násilí. Hořice mu udělily čestné občanství.

Tento muž se postavil do čela proudu táborů na Gothardě a Zvičině. Byly to protesty proti rakousko – uherskému dualismu, který neuznal české státní právo.

R.1868 byl pokládán zákl.kámen Národního divadla v Praze. 5.července v podvečer Husova svátku se odbýval tábor na Zvičině. Tam i na ostatních manifestacích vystupoval Jan Vávra znaný „Národní“. Vždy na bujném vraníku proslovoval tento rolník z Dobré Vody odvážné řeči. Kolem něho se seskupili první jezdci banderia (selské jízdy). Úřady zakázaly výlet hořického zpěváckého spolku Ratibor, ale stejně z Hořic vykročil dlouhý průvod, aby byl ve 3 odpoledne na Zvičině. Celkem přišlo asi 15.000 lidí (ze Dvora, Paky, Pecky, Bělohradu, Mlázovic, ba i z Hradce, Nechanic a krajin německých.

6.června 1869 svolala omladina královéhradecká, hořická a novopacká další tábor na Zvičinu. Sešlo se 12.000 osob. Tábor úřady povolily, ale skončil u soudu, neboť v Borovnici přepadli spolky Hlasoň a Sokol zfanatizovaní Němci s holemi a kamením.

Nenávist mezi národy rozdmychával v řadách němců, učitel a kronikář Franz Josef Jirásek. Tolik zla napáchal!

1869: Hospodářsko průmyslová jednota okresu hořického

Působnost jednoty začala časopisem Oběžník. Organizovala obyvatele venkova k akcím, k celkovému povznesení. Vyvolala založení cukrovaru v Bašnicích, melioračních družstev, rolnické školy, propagovala nové agrotechnické postupy, hnojení, zavádění lepších obilovin, okopanin i ovoc. stromů. Malé rolníky chtěla povznést na střední zlepšováním výrobních postupů.

Hořický okres má dvojí klimatický a půdní charakter: jih je většinou úrodná pahorkatina, sever je kopcovitý a studenější. Proto jednota založila 2 ovocné školky: v Hořicích pro jih, v Miletíně pro sever. V Miletíně byla r.1903 založena Hospodářská škola pokračovací, Hospodářské družstvo,…

Jednota uspořádala r,1872 a 1879 krajinskou výstavu, kde si mohli rolníci prohlédnout, co by podle svých finančních možností mohli zlepšit.(Sadbu, osivo lepších odrůd, nový stroj,..). R.1903 konala se v Hořicích Výstava českého severovýchodu. To byla přehlídka 40-ti letého vývoje okresu Hořice.

1880 – 1890: Druhá agrární krize. Opuštění domova – útěk před bídou

Rozvojem a zlevněním dopravy se v 80.letech 19.století dostalo na evr. trhy obilí z Ameriky, Ruska a Indie. Cena obilí klesla. Stát na ochranu domácích zemědělců zavedl ochranná – protekční – cla. Zemědělci se sdružovali – družstevnictví, aby společně kupovali stroje a prodávali výrobky. Ale v souboji s mezinárodním kapitálem nemohli chalupníci, s udřenými ženami a dětmi, s hladovou kravkou na svažitých a kamenitých polích bez vydatného hnojení, obstát.

Byly veliké dluhy, ročně se v exekuci v Čechách prodávalo 10 – 12 tisíc usedlostí. Tlak na české rolníky vyvstal i dovozem uherské mouky. Z české strany si začali na obranu vymýšlet, že v uherské mouce jsou bacily moru, nebo vyzývali k vlastenectví, či podvodně používali pytle po uherské mouce (plnily se českou moukou, ne tak kvalitní).

1880 – 1890: Následky krize – vystěhovalectví, útěk z chalup

Krize přerostla na krizi světovou. Chalupa už nedokázala uživit tolik lidí. Museli do světa.

Dcery, nebo synové odcházeli z chalupy na cizí statky jako čeleď. A libovali si. Část obyvatel baráků a chalup šla do tkalcoven. Např.1901 vznikala v Miletíně pod městem továrna Samuela Frankenbusche. Z některých venkovanů se ve městě stali řemeslníci, vzácně šli i do škol za vzděláním.

Jedinci se vystěhovali za moře – do Ameriky. Několik případů bylo i tady, v Záchlumí, např. v Úhlejově. Amerikán Fr.Mikulka byl třikrát na Aljašce jako zlatokop, v dopise popisoval cestu se psím spřežením za zlatem, do Dawson City a dál, do pustiny. Jeho bratr Josef se ve státě Iowa (U.S.A) stal farmářem a po 12 letech (1903) se vrátil jako zámožný občan do Miletína.

Někdo odešel do Vídně – za štěstím, ze začátku plakal, pak se úplně odcizil.

Správce hořického panství Josef Krubner vyzýval ke zlepšení luk a pastvin, k obrácení pozornosti na chov dobytka, který byl výnosnější a méně vydán konkurenci než obilnářství.

1860 – 1914: Společenský pohyb a nástup průmyslového proletariátu na Miletínsku, divadlo

Město Miletín mělo v r.1880 246 domů s 1861 obyvateli (r.1910 1692 obyvatel). Spolků tu bylo postupně devět (Sokol, zpěvácký, divadelních ochotníků, hasičský), občanská záložna, zdravotní středisko s lékařem, porodními bábami, byla tu i pošta, četnická stanice, 4 mlýny a tkalcovna se 200 stavů, farnost se 4728 katolíky, 15 evangelíky, 17 židy. R.1900 byla provedena oprava kostela. R.1905 byl ustaven z podnětu starosty Václava Krkonošky Spořitelní a záloženský spolek ve Chroustově. Přijímal vklady a levně půjčoval obci.

Od r.1890 se hrálo i divadlo na Chroustově, organizoval je hasičský sbor. V r.1903 dne 4.ledna se konalo první divadelní představení v Úhlejově na Zavadilce – veselohra Mistr Bedrník a jeho chasa.

21.července 1907 se v Miletíně konaly hasičské závody.“Vavřínový věnec“získal sbor úhlejovský.

1903 – Změna ve veřejné správě; okresní hejtmanství v N.Pace

1.října 1903 začalo úřadování okresního hejtmanství v N.Pace. Hořice byly lidnatější a kulturně význačnější, proto mezi oběma městy povstal nelad. Aby se vyšlo obyvatelům Hořicka vstříc, v r.1910 byla v Hořicích zřízena expozitura (poboční úřad), která tu působila do r.1928.

Hejtmanství byla správa politická, říšská, samosprávný okres hořický trval dál, to bylo zřízení volné s omezenou kompetencí. Okresní výbor v Hořicích si vystavěl na náměstí nádhernou pseudorenesanční budovu celou z hořického pískovce (dnes muzeum).

Spojení se světem – komunikace (cesty a silnice)

Samosprávný okres hořický dbal hned od svého vzniku r.1865, aby okresní silnice byly pěkné, dobře udržované a aby účelně spojovaly obce s okr. městem. Na počátku převzal 63 km silnic, po třiceti letech měřily už 115 km, v r.1900 pak 128,5 km (z nich 11 km válcovaných) a na konci světové války 179 km (z toho 54 km válcovaných).

První silnice, která spojila Miletín s Hořicemi je z r.1840 a měří 6,5 km, říká se jí „Stará“, aby se odlišila od Nové silnice z r.1899, která vede Bystřickým údolím. Silnice z Miletína ke Dv.Králové přes Trotinu je z r.1846, po Rohoznici z r.1852 a z Miletína ke Zvičině z r.1861.

V r.1881 dne 2.prosince projel mezi Hořicemi a Ostroměří první vlak. Trať Severozápadní dráhy Chlumec nad Cidlinou – Stará Paka přes Ostroměř byla v provozu už 10 let předtím.

Od 1.1.1901 ubyvatelé okresu neplatili mýtné (dostali certifikáty a od r.1904 byla zrušena i erární mýta. V r.1864 byl zřízen v Hořicích telegraf a 1903 telefon.

1888 – 1914: Zdravotnictví na hořickém okrese

V r.1888 začalo platit rozdělení hořického okresu na čtyři zdravotní obvody. Jeden z nich měl sídlo v Miletíně. Měl tu ordinaci obvodní lékař, působily tam až tři porodní báby, byla tam i drogerie.

21.1.1889 začala přijímat pacienty Veřejná okresní nemocnice v Hořicích, v čele s MUDr. Evženem Levitem (1850 – 1900).Zprvu skromný ústav (40 lůžek) se rozrůstal a nabýval výborné pověsti. I „čeledi“ se tam dostalo ošetření – bez majetkových diskriminací.

Čeleď – Byli dělníci na venkově, děvečky či služky a pacholci nebo čeledínové. Byli na tom existenčně hůř, než tovární dělníci. Čelední páni si stýskali: Pracovní lid se hrne do měst a do továren. Propuštěný čeledín se mstí hospodáři, jde do nemocnice a hospodář musí za něj platit. Rozedma plic, rheuma svalů,…- o tom může hovořit správa nemocnice(Oběžník 1900).

Nemocniční taxy se zvýšily: Dřív se platilo 54 krejcary denně, později (1900) 70 krejcarů. Rolníci a „službodárci“ se vzájemně pojistili pro případy léčení čeledě v nemocnici. V r. 1901 založili okresní pokladnu pro léčení čeledě v Hořicích. Továrny zprvu samy organizovaly samy pojištění (1865) a v r.1888 byla založena podle zákona okresní pokladna nemocenská v Hořicích. Dělníci v případě nemoci dostávali aspoň nemocenské, léky, lékařům hrazeny honoráře, nemocnici taxy. Rodině se z pokladny platilo pohřebné.

1856 – 1914: Vznik dělnického hnutí se vznikem průmyslového proletariátu na Hořicku

R.1899 se uskutečnila 1.stávka, která trvala 43 dny, druhá 1911 byla kratší, ale stejně odhodlaná. Hořice byly obsazeny i vojskem, náměstí a ulice stále plny textiláků, ale i kameníků, stavbařů, řemeslných dělníků a nakonec i obyvatelů, kteří se s dělnictvem solidarizovali. Na Miletínsku vznikal proletariát, když z ručních (samostatných) tkalců se stávali pracovníci „rozptýlené manufaktury faktorů, zaměstnavatelů. Od r.1880 působila v Miletíně faktorie Josefa Müllera z Hořic (čp. 187), od r.1912 měl zde menší faktorství Machek. Až v letech 1901/2 vystavěl pod městem větší tovární budovu Samuel Frankebusch a v ní zahájil provoz tkalcovny bavlny. R.1905 tkalcovnu koupil v dražbě bělohradský fabrikant Ferdinand Goldschmidt a v jeho rodině se udržela až do r.1924.

Rok 1905 byl revoluční v celé Evropě z podnětu ruské buržoazně demokratické revoluce. Demonstrace v Miletíně vyšla od dělníků v tkalcovně, nebojácně hájili svá práva a k nim se přidali i občané.

V květnu 1906 byla v Miletíně rozsáhlá stávka zaměstnanců mech.tkalcovny F.Goldschmidta. Pracovalo se 11 hod. denně za 6 – 8 korun týdenního výdělku. Ke stávce se přidali i dělníci v Bělohradě. Dělníci v Miletíně viděli v odborové organizaci jen zbytečné placení, tak se konaly ve společnostech sbírky ve prospěch stávkujících. Stávka trvala 4 týdny. Podle dohody se snížila pracovní doba na 10 hod.(začínala pak od 7 hodin) a mzda zvýšena o 10%.

Miletínské lázně 1848 – 1918

U černé hlíny v Poličanském lese blízko Lázní je skoro strašidelná jeskyně. Z jejího stropu kape stále voda, kapky vydávají tóny a ty se spojují v melancholické akordy.(Záhořovo lože)

V r.1866 nadlesní Julius Hrdlička zastřelil v Miletínských lázních supa šedohlavého.

R.1885 se začala kopat v Miletínských lázních v lese ke Zdobínu modrá hrnčířská hlína. Rozvážela se daleko, v Miletíně za koňskou fůru platili 2 zl.20 kr. Výrobky z ní byly hledané.

Zvičina 1860 – 1918, kronika kopce i vsi

Děti z Úhlejova chodili na Zvičinu „na handl“, učit se německy (ač ta němčina horalů byla prapodivná). Němci ze Zvičiny chodili do Miletínských lázní na pouť a do Miletína k Lokšům si jezdili na kořalku, zvičinský hospodský Czernay fasoval v Miletíně i tabák.

Při sčítání 1910 měla obec Zvičina 450 německých obyvatel a německou školu. Mezi nimi 11 Čechů! Živili se předením lnu a konopí a polní prací. Měli už hostinec a větrný mlýn. Byly to poměry praubohé.

R.1891 vystavěl sedlák Machka – Patzelt na vrcholku Zvičiny blízko kostelíka hostinec pro občerstvení poutníků. Prodal jej českému spolku.

Němci z Vrchlabí a Hostinného chtěli na protest odpovědět stavbou obrovského památníku a dali mu již jméno „Eckartswarte“. Položili zákl.kámen, postavili slavobránu, vyhlásili hesla o slednocení všeho Němectva, ale památník nikdy nepostavili.

Novým píchnutím do vosího hnízda bylo rozšíření chaty o osmiúhelníkovou verandu – bez úředního povolení! V r.1908. Tehdy se pak 9.srpna sešli na vrcholu Zvičiny čeští a němečtí sociální demokrati. První pokus o dorozumění dvou národností však skončil bez úspěchu.

Na pondělí svatodušní 1899 odhalovali v Miletíně pamětní desku na rodném domku K.J.Erbena. Řečníkem byl K.V.Rais, byli tu i Jaroslav Vrchlický, Václav Štech, Ignát Herrmann a František Herites. Odpoledne se pak všichni vydali na Zvičinu. Vrchlický na ten výlet zavzpomínal ve sbírce Bodláčí z Parnasu básní Na Zvičině.

Němci nám ten kousek kopce nepřáli, drželi západní stranu a sever a nechtěli nám dopřát ani pohled na Krkonoše. Proto vysázeli ten les až do vrchu, aby tu pěknou vyhlídku zatemnili. V novém století byla objevena Zvičina jako ráj lyžařů. Výstroj měli k popukání – dlouhé hole, na nose cvikr, na nohou oskárky (boty z jemné kůže). Rok nato už sem došly i dámy. Český spolek pro zimní sporty v Praze uspořádal od 1. do 8.ledna r.1911 lyžařské závody a kursy v Lázních pod Zvičinou.

Mrazy, vedra, deště, úkazy na nebi a průtrže mračen v letech 1850 – 1914

Mokrý, deštivý a vlhký rok byl vždy provázen starostmi. Úroda byla většinou špatná, brambory černaly, obilí se pořádně nesklidilo, zrno bylo podřadné, přicházela pak drahota i hlad. Takový byl rok 1868 (k tomu ještě vichřice 7.12. která na staveních škody napáchala), r.1888 (od května ustavičně pršelo, brambory shnily na poli), 1890 (úroda ubohá, krmení bylo ale dost; 4.září vzala povodeň v Praze část Karlova mostu), léta 1891, 1894, 1896 (jaro, léto i podzim velmi deštivé), 1897, ale i 1912 byly roky nejen deštivé, ale i zimové.

Starost daly i roky suché.“Velmi suchý rok 1892“urodil hojnost brambor a jetelového semínka, vedra však napomohla choleře, proto byly odvolány manévry u Jičína a nařízena desinfekce. Neobyčejně suchý byl r.1911. Sena málo, otavy žádné, myší všude plno. Cena brambor stoupla až na 8 korun za hektolitr. Dobytek z mnoha obcí musel být prodán, nebylo čím krmit. Ceny potravin stouply až o 50%.

Roky 1893 a 94 měly velmi tuhé a dlouhé zimy, bylo sněhu, že nebylo pamětníka. Zajíci okousali koruny ovocných stromů, ale nakonec jich mnoho uhynulo. Záludný sníh přišel 19.4.1903. Březen předtím byl úplně jarní, všecko zaseto, a najednou toho dne celý den i noc sníh, cesty zaváty – a jaké byly úrody. Říká se „jarní sníh hnojí“. Rok 1913 byl mnohem horší. Mrazy přišly do květu, nebylo ovoce, ale i žně byly moc špatné. Přišly deště a obilí vzrostlo nastojato.

V noci 3.července 1871 postihlo prudké krupobití sídla pod Zvičinou, zejména Miletín, Červ. Třemešnou, Úhlejov, Chroustov. Pohroma přišla po deváté hodině večer, hrozný vítr přihnal zlé krupobití, které táhlo od západu na východ. Smutné bylo podívání na pole i sady. Slámy mnoho zrní žádné, brambor málo – maličkých, nedobrých.

V r.1903 – 8.května postihla severní část hořického okresu průtrž mračen. Splavena ornice, vymlety strže, zaplaveno obilí a luka.

V r.1870 pozorovali lidé ze Záchlumí skvělou polární záři. Objevila se několikrát, až 26.10. se strhl ohromný vítr, záře se už neukázala, ale v lesích zůstalo mnoho škod. V r.1910 se na obloze od 23.ledna po několik dní objevovala „Kometa 1910 – a“a pak Halleyova kometa v první polovině května. Nejdřív vycházel ohon, pak hlava. Ve dnech 18. – 20.5. nebylo kometu vidět, byla blízko slunce. V tu dobu prošla Země chvostem komety, aniž by byly poruchy neb přírodní zjevy..To si lidé oddechli!

1901 – 1914: První kroky „našeho století, doby předválečné

R.1902 byla v Hořicích a v Miletíně otevřena rolnická pokračovací škola, aby děti rolníků nabyly potřebného vzdělání pro vedení hospodářství.

„MÝM NÁRODŮM!“ – BÍDU A SMRT

První Světová válka 1914 – 1918

Válka měla takové bitvy, že jim už současníci říkali „mlýnek na maso“. Šlo o „znovurozdělení světa“- kolonií a jejich přír.bohatství mezi mocnostmi. Příčinou byl atentát v Sarajevu. Na anenský svátek r.1914 v manifestu „Mým národům“ už bylo rozhodnuto.

1914 – Mobilizace, odvody, loučení s muži i zvířaty, první válečné žně a drahota

V noci na neděli 26.července byly vyvěšeny mobilizační vyhlášky. Záložníci do 37 let museli do 24 hodin nastoupit aktivní službu u svých pluků. Ráno 27.července odcházeli na nádraží do Bělohradu nebo Bílé Třemešné. Muži nechali doma ženě smutek a práci, k domobraně brzy povolali rovněž nováčky. Fronta potřebovala i koně a postroje. Rodiny narukovaných vojáků dostávaly sice vyživovací příspěvek, ale ten drahotě brzy nestačil. V r.1914 panovalo trvalé sucho, obilí přischlo. V každé obci byla žňová komise v čele se starostou. Měla na starost zasetí ozimů. Vláda vyhlásila „maximální ceny“. Ty se však brzy změnily na minimální. Ceny pšenice 42, žita 36, ječmene 33, a ovsa 28 korun platily jen na papíře.

Zásobování obyvatelstva; aprovizační komise (1915)

Komise pro zajištění zásobování vznikla mnohdy z komise žňové. Začaly však platit „válečné ceny“, některé druhy zboží z obchodů zmizely. Rozbujel řetězový obchod (Kettenhandel – tzv. keťasování), jehož mezičlánky zvyšovaly ceny jen pro lichvářský zisk. V létě 1917 stála husa 20 K, v prosinci už 74 K. Pivo (pokud bylo) v lednu 1916 litr 60 haléřů, v prosinci 1,20 K a v dubnu 1918 už 2 K.

Brzy bylo zboží na lístky – na odběrní poukázky kontrolované zásobovacími orgány. Lístky byly, ale v krámech nebylo zboží. Tak vznikaly různé „enky“, chlebenky, kávenky, masenky. Největší nouze byla o petrolej, jediný zdroj světla. Vláda doporučila chovat králíky, honit vepře na pastvu, sbírat žaludy, kaštany, listí stromů…

K r.1915: Rakouská hymna povinná na konci nedělní mše v kostele, nástup 19- letých, odvody 20 – 30 let, odvody 42 – 50 letých, v říjnu znova, sběr kovů, chléb na 1 osobu 1,46 kg na týden, mletí jen na mlecí výkazy, bezmasé dny, zákaz svícení na hřbitově o Dušičkách, rekvizice uschovaného obilí, strach z mletí „na černo“, letní čas (od 30.4. do 30.9.) další rukování koncem roku a v lednu 1916. Odvody nevojáků 36 – 42 let. Vojenský výcvik mládeže. Uprchlíci z válečných míst, z Haliče (v Miletínku, v Jeníkově – tam na práci i Rusové), do Miletína přišli Srbové.

K r.1916: Další odvody 19 – 50 letých, vyšší max. ceny obilí, masa. Od dubna lístky na cukr, rekvizice pro armádu (obec má každý měsíc odvést 1 kus), obilí odvádět Válečnému obilnímu fondu do Bělohradu, prohlídky mlýnů, zákaz domácího šrotování, zvýšení dodávky dobytka, odvody starostů a radních, odvody 18 letých.

Zásobování obyvatelstva měl na starosti mlynář Hlavatý v Miletíně, v jeho mlýně se pekl chléb pro okolní vesnice. Soupisy zásob kontrolovali finanční úředník z Hořic, komisionář z Mlázovic a starosta obce, soupis polních parcel a jejich osetí učitel z Trotiny, prohlídky mlýnů četnický strážmistr z Miletína a učitel z Hořic.

Pro potřeby fronty byly sňaty i tři zvony z věže miletínského kostela.

Zemřel Frant.Josef I.. Bohoslužbám v Miletíně byly 27.listopadu přítomny především školní děti, škola dala zvonit hrana a vyvěsila černý prapor.

K r.1917: nedostatek potravin, na domácnost přiděleno za 20 haléřů petroleje, další odvody. Bída kuřáků – tabák z bukového listí. Ceny rostou keťasením bez hranic, stouply 40x i víc. Zákaz písní Hej Slované a Sotva mne matička vychovala.

Rok velmi neúrodný. Od 16.července nezapršelo, potoky byly bez vody. Za pětilitr brambor se platily až 3 koruny, za vajíčko 40 haléřů. Děti z měst chodily na venkov a prosily o kousek chleba. Rekvizice dobytka utuženy, kilo másla až za 25 korun, litr mléka za 60 haléřů – ale není. Ve školách se nevyučovalo, v lednu a v únoru velmi kruté mrazy a uhlí nebylo. Hodně ovocných stromů, zvlášť švestek zmrzlo. Otavy se ani nesekaly. Urodilo se jen trochu hrušek, jablka žádná.

V Rusku vypukla revoluce,car Mikuláš II. se poděkoval, vládne sbor 12 nově jmenovaných ministrů, 3.3.1918 podepsán mír s Ukrajinou, zvaný „chlebový“. Jednání v Brestu Litevském o míru s Ruskem.

Zubožená vesnice, „České srdce“, říše doklepává 1918

Němci bombardovali Paříž, Rakousko, útočilo se v Itálii. Proto v únoru nové vojenské přehlídky. Dostalo se až na 17tileté mladíky. Došlo i na poslední zvony, i všechny cínové píšťaly z varhan byly obětovány na oltář války.

Zavládaly hlad a drahota, ale i krádeže. Potraviny se falšovaly, do mouky a cukru se přidávaly sádra, plavená křída a mletý vápenec. V másle se ponechávala až polovina podmáslí, voda se vpravovala i do uzenin, do mýdla, lihovin a marmelády. Vepřové škvařené sádlo se falšovalo solí, aby nabylo na váze. Za peníze se nekoupilo nic, platidlem byly jen potraviny. Bez stravy se nedal nikdo zjednat. Děti ze školy na Chroustově chodily od domu k domu a prosily o podpory pro vojíny na frontě. Za peníze darované v Chroustově, Želejově a Úhlejově nakoupily vlnu a z ní upletly nátepníčky a ty poslaly „C.k.okresní školní radě“v Nové Pace. C.k.školní rada vyznamenávala už děti ve škole – pamětními listy válečnými za pilný sběr kovů, kaučuku, kopřiv, žaludů, bukvic, ostružinového a jahodového listí.

V dubnu 1918 se v Praze ustavil spolek České srdce, ten posílal ubohé pražské děti na venkov („národní hosté“), aby přežily. Na Dehtově se jich umístilo 15! zadarmo.

Žně 1918 a osvobození

Zvýšena byla úmrtnost, zejména dětí na tuberkulózu, následek podvýživy. Ještě v únoru se zabavovaly potraviny a rekvíroval dobytek, i obilí ještě ze sklizně 1918, která byla nic moc. Už od poloviny října se v zemi organizovaly stávky a 28.10.1918 byla vyhlášena národní samostatnost. Byla založena Československá republika. Vše se zdobilo prapory, sázely se Lípy svobody na paměť, že se po 3 staletích nadvlády Habsburků vrátily české věci do českých rukou, jak si přál J.A.Komenský. (Poroba začala 8.11.1620 po porážce na Bílé hoře).

Na Chroustovské škole měli říšský černo – žlutý prapor, dlouhý 5 a ½ metru, široký 1,4m. Ten zašel až v lednu 1919. Byl rozdělen na ošacení mezi 4 chudá děvčata z Brodku.

Ke konci války řádila úděsně epidemie španělské chřipky. Prý zkolila víc lidí než samotná válka.

PO TŘECH STOLETÍCH ZAS SAMOSTATNÍ

Doba buržoazní,též „předmnichovské“ ČSR (1918 – 1939)

1918: Starosti nové vlády ve státě i v obcích

Nebylo kale co jíst, vše bylo drahé, hrozila nezaměstnanost. Byla zvýšena denní dávka chleba i mouky, příděl cukru na 1 kg na měsíc, brzy pak na 1a ¼ kg. Jen masa, hlavně hovězího byl nedostatek.

Uhlí se získávalo výměnou za žito. Na jaře 1919 vymrzlo mnoho ozimů a jarní osivo k osetí nebylo. Byl zakázán vývoz potravin, mlelo se na mlecí výkazy, na dovoz mouky z ciziny museli obce platit moučnou dávku.

1919: Volby podle republikánského řádu volení, vytvoření politického klimatu

Volby se konaly v červnu, správu převzali zvolení funkcionáři v červenci. Ve většině obcí byla jediná kandidátka Čs. strany republikánské (nové jméno str.agrární). Do r.1929 kdy byly představitely Jan Janák a Ant. Švehla to bylo vedeno dobře i s malorolníky, ale po změnách které v republice nastaly převládaly zájmy velkých sedláků.

V r.1920 se volili poslanci Národního shromáždění a senátu. Nejsilnější vyšla strana republikánská, lidová a národně socialistická.

Rašínova deflační politika, vývoj životní úrovně a nezaměstnanost (1918 – 1928)

První ministr financí Dr.Alois Rašín prosadil měnovou reformu. Papírové peníze se „okolkovaly“(na odlišení od rakouských a maďarských), pak nastalo „utahování opasku“(Omezil oběživo uvnitř země a tak zvýšil kurs koruny k devizám). Zvýšení cen, ale snížení mezd a podpor. Daňové zatížení obyvatel nesnesitelné, předpisy jak za války, dávka z majetku, daň z válečných příjmů, některé podniky zastavily výrobu, podpora v nezaměstnanosti 8 Kč denně, k tomu 1 Kč na každého člena rodiny. Perlaři na Miletínsku vydělávali za 16 hod. práce při petr.lampě 16 Kč. Jejich „chlebodárci“ žili v přepychu.

Dělníci měli 2 Kč za hodinu, tesaři a zedníci 3 Kč. Pár bot stál 240, oblek 1.000, kapesník 8, košile 90, litr mléka 1,50, kilo másla 48, litr petroleje 6, koza až 400, kráva 12.000, mladý kůň 18.000.

Na pražské ulici podlehl r.1923 ministr Rašín jako oběť atentátu, i přednosta berní správy v N. Pace(zastřelen z lovecké pušky(1921)).

1918 – 1927: První pozemková reforma

Měla vyřešit pachty církevních majetků a pachty velkostatků, zmenšit velkostatkářskou půdu, částečně zabrat parcelaci převést do vlastnictví malých držitelů půdy a bezzemků. Parlament vytvořil zákon, že kdo hospodařil aspoň 18 let na půdě, měl ji dostat do vlastnictví za cenu dostupnou.

Na Hořicku bylo 8 velkostatků. Velkostatek miletínského panství se za války dostal do majetku Ing.J.Šimáčka z Prahy – Královských Vinohrad – s dvorem Miletínkem i lesy(1915). Zámecký pán s pozemkovou reformou všelijak čachroval, r.1926 došlo však konečně i na parcelaci velkostatku Miletín. Velkostatek nabídl jen 140 ha půdy (horší, těžké).

1918 – 1939: Formování myšlení lidí

Obyvatelé byli ovládáni věrností „odkazu předků“,neochotou něco měnit u sebe i v hospodářství.Před sčítáním lidu r.1921 se rozproudila akce „Pryč od Říma“, učitel Frant.Hák z Chroustova se přičinil o odstranění křížů ze školy. V r.1924 se ustavilo Porážkové sdružení v Chroustově pro Chroustov, Bezník, Úhlejov a Želejov. Přistavovaly se stodoly, přestavovaly chlévy, ale jen výjimečně obytné části budov. Pokrok v bydlení byl váhavý, žilo se většinou postaru.

Elektrifikace, vyřazení petrolejových lamp a žentourů

Elektřina dávala světlo a hnací sílu strojům. Zprvu byla v Hořicích malá elektrárna (1908), ale pro nehospodárnost byly zakládány elektrárenské svazy, hořický okres patřil do svazu v Hr.Králové.

1929 – 1933:Světová hospodářská krize

„Krize z nadbytku“, všeho bylo ažaž, ale nebyly na to peníze, protože nebyla práce.

Dlabolova tkalcovna v Miletíně omezila zprvu práci na 44 hod.týdně. V r.1931 zastavila nadobro. Krize udělala tečku i za perlařstvím. Faktoři už jejich práci nechtěli. Nastala „nepopsatelná bída“. Děti perlařů chodily bez snídaně do školy a bez večeře spát.

Nezaměstnaní dělníci bez odborů byli odkázáni na státní stravovací akci ministerstva soc.péče. Od obecního úřadu, podle evidence dostávali poukázku (živitel rodiny 2) na 10 Kč týdně (žebračenka) a naturálie (chléb, tuk, mouku, cukr, žitnou kávu).

Ti co byli starší 60ti let a byli starobně pojištěni dostávali od 1.7.1926 500 Kč za rok, od 1.1.1929 obec bydliště přispívala 10% tj. 50 Kč.

Kupovalo se jen to nejnutnější, jinak na obživu dala chalupa. Kravky se učily tahat, lidé se zapřahali do trakaře a s ním sváželi i úrodu z pole, mlátili cepy a dlouhou slámu nechávali na došky baráčků, jen stodůlky kryli taškami. Štěpovaly se stromy, nové vysazovaly, začalo se včelařit. Práce nebylo. Krizi na Hořicku zlikvidovala až německá okupace. Rázem bylo všeho nedostatek, nábor na práci do „říše“ zaměstnal každého – i když nechtěl.

Úroveň zemědělské výroby (rostlinná a živočišná výroba, ovocnictví) 1918 – 1939

V osevním postupu se drželo převážně žito a oves, něco ječmene, pšenice se pěstovala jen pro vlastní potřebu. Z okopanin hlavně brambory, krmná řepa, mák (jen pro sebe), len a hrách. Z pícnin: peluška, vikev, jetele jednosečné (bílý, švédský, červený – na semeno, úročník), jetel dvousečný, štírovník, tolice dětelová. Orba byla koňským nebo hovězím potahem. Hnojilo se chlévskou mrvou, někde pronikala i strojená hnojiva.

Ruční setí se udrželo do r.1925, pak „Podzvičinkou“(lehký stroj, dobře způsobilý pro svažité pozemky). Postupně se začala sít pšenice, jetel často dvousečný červený. Brambory se zaorávaly, plodiny se okopávaly, ručně se plely, brambory se oborávaly, řepa a mák se mezi řádky plely noži na dřevěných násadách (šintováky).

Žatva dlouho v rukou sekáčů. Později kombinovaným žacím strojem na obilí i pícniny. Výmlat do zavedení elektřiny byl prováděn žentoury, později mlátičkami, nejprve vytřásadlovými (ty obilí vymlátily a vyklepaly ze slámy), pozdější typy mlátiček odsávaly plevy, ale obilí se muselo odhrnovat a na fukarech a v čistících mlýncích dočišťovat. Pak přišly mlátičky s dvojím čištěním. Z nich obilí padalo již vyčištěné a vytříděné do pytlů.

Chov dobytka – asi 1 ks na hektar. Jatečných prasat se chovalo poměrně hodně (zkrmovalo se odstředěné mléko a podmáslí, selata se kupovala na „Prasečím rynku“). Slepice, husy. Obilí se prodávalo od r.1934 Hospodářskému družstvu v Miletíně. Len se vozil do Slemena i Hustiřan, jetelové semínko vykupovali Nosek z Borku a Čeřovský ze Vřesníka, prasata kupovali řezníci. Mléko se neprodávalo, tlouklo se máslo, dělal tvaroh. Máslo, vejce, tvaroh, husy hospodyně nosily na trh, něco do krámu v Miletíně. Hovězí, hlavně telata kupovali obchodníci s dobytkem, kteří přišli až do chléva. Pohromou pro dobytek byly slintavka a kulhavka. Na jaře 1920 se zlá nemoc dostala skoro do všech chlévů, několik kusů zahynulo, i hůř. Epidemie v r.1938 přešla taky skoro všechny chlévy, ale dobytek se už dobře léčil, uhynutí bylo ojedinělé.

1918 – 1938: Školství (obecná škola v Chroustově,měšťanská v Miletíně)

Služebně byl od 31.3.1921 na chroustovskou dvojtřídku přikázán Alois Mlejnek. Z přiškolených obcí Chroustova, Úhlejova, Želejova a osady Lukaveček bylo dětí školou povinných 113. Z nich 22 chodilo do občanské školy v Miletíně.

Na jaře 1919 byl otevřen první ročník měšťanské školy v Miletíně. Ve školním roce 1920/21 se z Chroustovské školy přihlásilo 5 hochů a 1 dívenka.

Za vzděláním se docházelo na zemědělské učiliště do Hořic, nebo např. na obchodní akademii.

Společnost a kultura za první republiky

Hasičský sbor plnil pomoc spoluobčanům při zdolávání požáru i jiných pohrom, ale rovněž inicioval a pořádal zábavy a plesy, divadelní představení. Po každém představení se jeviště vyklidilo oknem ven a nastala taneční zábava.

Podle zákona z r.1919 měla každá politická obec povinnost zřídit obecní knihovnu a každý rok na ni přispívat. Lidé ctili „velikány“: Husa, Komenského, Havlíčka, Palackého.

Veřejná správa a komunikace, obnovení hořického okresu

V r.1928 byla v Hořicích zrušena pobočka okr. úřadu v N.Pace a zavedeny úřední dny úřední dny. Od 1.12.1928 byl okresní úřad v N.Pace, samosprávný okres Hořice byl zrušen a sloučen s Pakou. Bylo opět velké napětí mezi oběma městy.

1.října 1935 opět začal v Hořicích pracovat okresní úřad s 12-ti zvolenými zástupci. Okr. hejtman JUDr. Ant. Heyrovský, celkem 25.619 obyvatel. 1.června 1942 byl okresní úřad v Hořicích přičleněn k okr. úřadu ve Dvoře Králové.

V Miletíně byla pošta, telegrafní a telefonní stanice, fara a četnická stanice. Trojtřídní smíšená škola, lékárna.Bylo tam 7 hostinců, 5 řezníků, 5 smíšených obchodů, 4 galanterie, 5 pekařů, 2 drogerie, 3 kováři, více holičů, vinárna, dva výčepy lihovin,…V r.1926 se plánovala dráha Pečky – Česká Skalice přes Poděbrady, Městec Králové, Nový Bydžov, Hořice, Miletín, Dv.Králové a Chvalkovice, z hořického nádraží byla v plánech nakreslena odbočka do Bystřického údolí k Miletínu a na pravém břehu Rohoznického potoka nádražní budova. Mezi lidmi zbyla šuškaná zpráva,že se dráha „probanketovala“.

Počasí a přírodní kalamity, o mnišce a mrazech 1929

30.října 1919 začalo sněžit a sníh už neslezl. Mnoho brambor a řepy zůstalo v zemi. V r.1923 v červnu teploměr klesl v noci párkrát pod bod mrazu, brambory pomrzly. Stále pršelo a na horách padal sníh. R.1926 padal sníh s deštěm ještě 9.května. Seno při řekách a potocích bylo úplně zničeno. V srpnu a září zas takové vedro, že se nedalo sít. Vánoce zato byly krásné. Mrzlo a sněžilo. Rok 1928 byl přestupný: sucho, chrousti, píce žádná. Hodně se tenkrát na polích kradlo. R.1929 – mrazy jaké nikdo nepamatoval. Sněžit začalo až v lednu, ale přišly vánice a trvaly ještě celý únor. Silnice zmizely beze stopy, sněhové stěny čněly do výšky 2 metrů. Největší mráz byl z 10. na 11.2. Až –32°C(U Č.Budějovic –40°C). O Masopustním úterý (12.února) se všichni „čerti ženili“. Zamrzaly pumpy, praskaly vodovody, zašla selata, mrzli ptáci a lesní zvěř. Ve školách se neučilo. Celé sady a aleje ovocných stromů zašly.

Pak řádila ještě letní bouře, která odnášela střechy a vyvracela stromy i v zahradách a lesích.

R.1930 byl suchý, že voda v potocích vysychala. Pršelo až v srpnu a to zas poškodilo žně. Velkostatek Miletín sklízel řepu na Penížku na saních, protože vozy zapadaly po nápravu do bláta.

R.1931 přinesl katastrofální krupobití. Ve středu 15.července černé mraky od západu přinesly bouři, vichřici, kroupy ve velikosti lískových oříšků, které v silné vrstvě pokryly pole, ovocné stromy zbavily listí a v 7 ráno padaly znova. Ovsy a ječmen byly zničeny nadobro, žito a pšenice ze 2/3.

10.října – 23.listopadu 1938. Zábor podzvičinského území

Dne 10.října říšsko-německé vojsko obsadilo obce Vidonice, Horní Brusnice a Zvičina, ležící při severní hranici hoř.okresu. Demarkační čára byla vedena po katastrálních hranicích uvedených obcí a hranicích obcí Kal, Bezník, Borek, Chroustov, Úhlejov. 18.-19.října byla tato čára říšsko-něm. orgány překročena a proveden zábor části území dalších obcí.

Okupována byla usedlost Bystrý mlýn u Bezníku.

Podle protokolu z 24.11.1938 vytyčili nové hranice zástupci vojska, okresní hejtman, poručík výkonné služby Jan Vecka a starostové obcí Kal, Bezník, Borek, Chroustov a Úhlejov a majitelé pozemků sousedících s „říší“. Kolíky dlouhé 1.2m bíle natřené měly výsostné značky „ČS“ a „D“. Když Němci vyklidili Vidonice, byl z toho v obci jásot, ale 10ti českým rolníkům z Horní Brusnice (dolení části k Vidonicím) bylo smutno, zůstali v „říši“.

29.září 1938 – 15.březen 1939 „Druhá republika“

Viníka hledali v levicově smýšlejících. Byli z národa vylučováni. Na národní elitu se povyšovali pravičáci, čeští fašisté, udělali ze sebe soudce, špicly a udavače.

Založily se dvě „strany“Národní jednota a Národní strana práce. Komunistická strana Československa byla rozpuštěna. Byl vyhlášen Slovenský štát, a 15.3.1939 protektorát Čechy a Morava. 17.11.1938 se vraceli zpět mobilizovaní.

HRŮZOVLÁDA V ZEMI

Německá okupace a osvobození Sovětskou armádou (1939 – 1945)

15.březen 1939 – začátek německé okupace

Celou noc a ještě ve dne stále sněžilo. Po chroustovské silnici od Zvičiny dolů k Miletínu táhli němečtí okupanti. A z rádia stálé rozkazy a volání: „Zachovejte klid a rozvahu! Dnes nás německá říše bere pod svou ochranu!“

Hlídky projely o půl 7 Miletínem a vyvěsily na domech i na stromech tabulky: „Rechts fahren! Jeďte vpravo!“ Brzy za nimi proud tanků a nákl.automobilů plně obsazených vojskem, pušky v rukou a pak zas tanky – na Hořice. V Miletíně si někteří koupili u pekaře Vagenknechta za 1 marku 40 housek a rohlíků, platil hned kurs 1 marka = 10 korun. Někde hodili dětem z auta chleba, jinde ženě podali konzervu a fotili si to- na doklad, že je u nás hlad.

16.března 1939 byly Čechy a Morava vyhlášeny za „protektorát“- podle vzoru protektorátu nad Marokem v Africe r.1881! V okrese bylo zatčeno 35 komunistů (i ženy) s podezřelými živly a německými uprchlíky 48. Jejich seznam byl předán gestapu do Jičína.

Protektorátní „právo“, sociální a hospodářský život na vesnici

Především násilí a loupež. Hořicemi projížděla ponuře zakrytá auta „berušky“a odvážela co sebrali Němci pro chystanou válku.

Revize učebnic, knihoven, zákaz výletů, propouštění vdaných učitelek.

Politické organizace byly rozehnány. Vznikla „strana“jediná Národní souručenství.

R.1939: 1.10. zavedeny potravinové lístky na uhlí, 15.12. šatenky.

1939 – 45: Veřejná a obecní správa za okupace

Na okresním úřadě v Hořicích byli čeští lidé, několik z nich bylo i v ilegálním protihitlerovském hnutí (JUDr. Frant.Šrámek – 25.6.1942 popraven za schvalování atentátu ).

1.6.1942 z nařízení ministerstva vnitra okres začleněn do působnosti okres.úřadu ve Dvoře Králové.

Výrobci potravin a jejich rodinní příslušníci dostávali příděly „pro samozásobitele“- mohli si ze své sklizně ponechat část obilí a produktů – ostatní odevzdat. Dávky se však snižovaly a vesničané chtěli pomoci známým do města. V únoru přicházela hlavní kontrola spolu s německými orgány. Smrtí a zatčením bylo zemědělcům pohroženo. Pak prohlíželi stavení. Často byly i přepadové kontroly, přehazovaly i obilí ve stodolách. I mléko muselo být dodáváno „totálně“.

Okupanti regulovali povinný osev u olejnin (řepka, mák), chlebovin, brambor a cukrovky. Rozšířené plochy měly udržet vysokou dojivost a produkci mléka a másla. Sníženy osevy obilnin a okopanin. R.1943 se zvýšily dodávky a tresty. Kdo nesplnil dodávku mléka a masa, nesměl chovat drobné zvířectvo, nebo doma zabít vepře.

Po překonání epidemie slintavky a kulhavky r.1939 rychle rostl stav hosp.zvířat. V letech 1943 – 44 napadla stáje nová epidemie slintavky, která stavy dobytka oslabila.

1939 – 45 pracovní síly v zemědělství

Od března 1939 nesměli zem.dělníci opustit práci bez souhlasu a v červnu mohli být pracovně do zemědělství přikázáni průmysloví dělníci.

Pomáhali příbuzní, nebo známí z města za potraviny. Když ročníky 1921,1922 byly celé poslány na práci „do říše“, byla práce v zemědělství záchranou.

1942: Stanné právo; hrůzovláda v zemi

27.9.1941 vystřídal Heydrich Neuratha v úřadě říšského protektora, následující den vyhlásil stanné právo a rozpoutal krvavé represálie proti českému odporu.

Druhé stanné právo přišlo s atentátem na Heydricha 27.5.1942 – v novinách sloupce popravených (Bedřich Groh *6.2.1901,obch.cestující ze Vřesníka, popraven 9.června 1942 v Pardubicích na Zámečku).

Odbojové skupiny na Miletínsku v letech 1939 – 45

První zatýkání bylo 1.září 1939, v den kdy vypukla válka s Polskem. V Miletíně zatčen Ervín Teimer, obchodník, starosta Sokola v Miletíně, vězněn do 8.září. Ve vysokoškolské akci „17.listopad“ byli od 17.11.1939 vězněni v koncentračním táboře Sachsenhausen – Oranienburg: Josef Machek (1915)z Miletína do 22.1.1942, František Festa (1914)z Kalu, do 21.1.1942, Jan Festa (1912),bratr předešlého, z Kalu, do 20.4.1940 (vrátil se nevyléčitelně nervově nemocný), Josef Vágner (1919) ze Lhoty u Pecky do 20.4.1940.

V Hořicích působila letáková skupina „V boj“(Erban – Pražák). Za spolupráci s nimi (distribuce) byl vězněn od 20.3.1942 do 5.7.1944 v Budyšíně Jos.Kulhánek (1897)z Brodku– Miletína. Na Miletínsku byla odbojová skupina „Pochodeň“Ing.Václava Haláčka (1913) lesníka velkostatků Stýblových v Miletíně. Byl zatčen 28.4.1943 a vězněn v Buchenwaldu do konce války.

Další věznění – příklady: Oldřich Feix (1908) hostinský ve Vřesníku (od 20.10.1944 v Terezíně), František Hylmar (1918) rolník z Kalu (od 21.10.1944 v Terezíně), Josef Nálevka (1904) rolník ve Vřesníku (od 20.10.1944 v Terezíně, podlehl tyfu 4.5.1945), lékař-lidumil MUDr. Miroslav Buchar (1895) – lékař zdravotního obvodu v Miletíně, Josef Erben (1907) mlynář v Miletíně, odsouzen k trestu smrti pro přechovávání komunisty Štěrby ze Dv.Králové, zemřel ještě před popravou 19.8.1944, Oldřich Zívr (1914) rolník ze Vřesníku byl vězněn 6 měsíců v Budyšíně pro zatajení zásob obilí. Pro týž „delikt“ byla vězněna Růžena Obešlová (1895) z Falgova 18 měsíců v Aichachu v Bavorsku v ženském táboře v letech 1943-44. Udavač byl „soused“ z Tetína.

Bohumil Wagenknecht byl nebezpečný konfident gestapa s číslem 58 257. Prokázáno 18 udaných osob, smrt 3 občanů, dále spolupachatel při udání 13 občanů. Odsouzen k trestu smrti,den předtím, 3.9.1946 se oběsil.

1944 – 45: Fronta se blíží,“Národní hosté“,Pochody smrti, Ruští zajatci

Od poloviny r.1944 nad krajinou přelétaly spojenecké bombardéry. Shazovaly lehké hliníkové pásky pro maskování strojů. Shazovaly i letáky – výzvy k odboji a sabotážím. V Hřídelci havaroval americký bombardér. Než přišli Němci, osádka byla v bezpečí a z trosek odmontováno vše, co šlo odmontovat.

Od začátku února 1945 prošli krajinou „národní hosté“- němečtí uprchlíci hlavně ze Slezska. Celé rodiny prchaly na vozech před frontou.

Od 3.února do začátku března 1945 prošly naší krajinou desetitisícové zástupy zbědovaných zajatců všech národností, nejvíc Rusů. Vyhublí, zarostlí, nemocní, nemožně oblečení, na nohou hadry- a bylo zima, padal sníh. Trosky lidí na smrt vyčerpaných, a nad nimi „nadlidi“co znali jen bití a kopance, když se některý zajatec chtěl shýbnout pro hozené jablko, či kousek chleba. Z transportu se některým zajatcům podařilo utéct.

Květen 1945 v Záchlumí: likvidace německého panství na Zvičině Přestřelka nad brodkem, Rudá armáda

Naléhavé volání pražského rozhlasu v sobotu 5.května bylo nečekané – o 2 dny dříve. U Ostroměře ustupujícím Němcům ukořistili obrněný vlak. Z Hradce se proti Hořicům vypravila kolona ozbrojených aut, která si po přestřelce u nádraží 6.května vynutila cestu do města. Obránci se rozprchli do lesů. Rev.národní výbor v Miletíně jednal s tamější německou posádkou 3.května o vydání zbraní a množství zdravot.materiálu – sklad byl ve škole – a nabídl dobrovolný odchod. 4.května partyzánská skupina Konstantina Žukovského ze Semilska vystoupila proti Němcům palbou. Tím se odchod Němců urychlil. 4.května odpoledne odtáhli z Miletína a tak jsme získali sklady zdravotnického materiálu celé Schörnerovy armády za víc než 60 milionů korun. Léky byly poslány v nákl. automobilu bojující Praze.

5.května byla převezena německá posádka z Miletína na Zvičinu. V lesích se budovaly zátarasy.

Odpoledne 7.května pronikla do Miletína trestní kolona SS z Hronova. Chtěla potrestat Miletín i něm. posádku, která se vzdala. Při jejím převozu ze Zvičiny do Miletína se jí podařilo jednotce vedené poručíkem Antonínem Pospíšilem (*1910) učitelem ze Vřesníku a posílené sov.partyzány v krátké bitce nad Brodkem zničit. V přestřelce padli Antonín Pospíšil a Emil Plecháč, kteří chtěli s Němci vyjednávat o složení zbraní. Proti plně obsazenému nákl.autu vystoupili s bílým praporkem. Oba byli bez řečí zastřeleni. Ihned odpověděla celá jednotka ukrytá za balvany při silnici. Němci byli úplně potřeni. Dnes je na tom místě pískovcový památníček.

Zbytek posádky ve škole byl odzbrojen. V úterý 8.května byli zajatci odvedeni do dvoru Miletínka. Miletínem ještě projely německé pancéřové jednotky za ostré palby z obou stran. K prudké srážce došlo u Kačírka, kde byl zajat něm.generál Henrici s celým štábem.

V lesích se ukrývalo ještě mnoho Němců, kteří ze strachu odhazovali hodnosti, odznaky, vyznamenání i služební věci a chtěli získat civil.

10. května odpoledne vítali v Miletíně Rudou armádu. Smyslem všech operací tu bylo zabránit, nebo zpomalit postup čtvrtmilionové armády maršála Schörnera, aby nemohla potlačit Pražské povstání.

Výňatek z publikace Aloise Jilemnického připravila a přepsala Iva Nosková ze Želejova