Hořický rodák Mgr. Jaroslav Vydra (1949) již nyní může o sobě směle říci, že nežil fádní život. Po šedesátém osmém utekl jako devatenáctiletý do Austrálie. Tam vystudoval psychologii a sociologii na univerzitě La Trobe v Melbourne.  Poté se specializoval na psychoterapii, sexuologii, práci s dětmi a na rodinou a skupinovou terapii. Také pracoval s intelektuálně postiženými (v Česku jsou ještě postaru označováni jako mentálně postižení), kde uplatňoval výuku k samostatnosti. Druhou odborností, respektive koníčkem Jaroslava Vydry se v Austrálii staly počítače MacIntosh.
Krátce po roce 1989 se vrátil do Čech. Protože v Hořicích nenašel uplatnění, zakotvil v Praze. Po návratu využil jazykových znalostí a znalostí počítačů a stal se redaktorem počítačového měsíčníku PC World. Byl úspěšný, stal se šéfredaktorem a během let vtisk časopisu podobu, kterou ten má do současnosti. Na tak exponovaném místě je obtížné dlouhodobě držet krok s bouřlivým vývojem počítačových a informačních technologií. I Jaroslav Vydra se rozhodl pro změnu a vrátil se k původní profesi, stal se "ombudsmanem pacientů" v motolské nemocnici. Nyní pracuje v Centru duševní a tělesné harmonie Gaudia na Praze 2 (je to skupina profesionálů různých odborností - psychologové, psychiatři, internista a masérka). 

Adventní čas je obdobím kdy se zamýšlíme nad vztahy mezi lidmi, zejména v rodině a mezi partnery. V současné době i  mladí lidé z Česka cestují po celém světě. Jaké úskalí mohou čekat, když si namluví partnera z jiné země, z  jiného společenského prostředí? Jak překonat jazykové a kulturní rozdíly?

Jako ve všem, záleží jací jsou to lidé. Schopnost dohodnout se, láska, tolerance - toto představuje osobní kvalitu každého z partnerů. Záleží na výchově, na rodičích a ostatních příbuzných, komunitě a společnosti, inteligenci, vzdělání, schopnosti a ochotě poznávat neznámé, učit se. Ovšem čím větší schopnost dohodnout se, tím lehčí to oba mají. Mě např. cizina i cizí lidé zajímají a cizí holky mě vždy připadaly velice zajímavé (v Austrálii jsem se oženil s Australankou). Takže všechny problémy vypadaly nedůležité vedle té pro mne zajímavé cizosti. Jsou ale zase jiní lidé, kteří se všeho cizího bojí a mohou přejít až do nenávisti k odlišnému etniku ( viz třeba pravicový extremismus, skinheadi). Ovšem i nějaký průměrný Čech či Česka má k ideálu tolerance hodně daleko. Podle průzkumů nemáme rádi Romy, Vietnamce, Ukrajince a naproti tomu se často podlézavě chováme k  lidem ze Západu.
Kulturní rozdíly jsou relativní - jestliže si té kultury ceníte, problémy jsou menší. Tohle bychom mohli nazvat tolerance osobní. Ovšem je tu další rozměr, a to je řekněme rasová tolerance. Psychologové i sociologové dělají různé hromadné průzkumy tolerance obyvatelstva k jiným rasám a kulturám. Sledovanou jednotkou je vždy  jedinec. Každý člověk si udělá určitý žebříček, kde na vrcholu bude rasa kterou obdivuje a dole jiná, kterou nemá rád nebo i nenávidí. Jestli si to dobře pamatuji, před několika měsíci vyšlo takovéto hodnocení pro ČR, nejblíže Čechům byli bráni Slováci, někde ke konci Romové a tmavé rasy. Jistou zvláštností může být sexuální preference, kdy třeba Čech má rád nejvíce bílou rasu, ale Asiatka mu připadá víc „sexy“, ať už to znamená cokoliv. Ovšem je otázka, jestli by si ten dotyčný takovou Asiatku vzal za manželku, zda ji nevidí jen jako „sexuální objekt“. 
Další rozměr je společenský. Každý si vytvoří určitý žebříček, kde hodnotí sebe, pak některé lidi kteří jsou „výš“ a kteří „níž“. Faktem zůstává, že v některých společnostech je těžší provdat se „nahoru“, tj. vzít si někoho kdo má vyšší společenské postavení, ale i „dolů“. Extrémní případ je společnost kastovní, charakteristická je  např. Indie, kde se společnost dělí do mnoha kast a ty se skoro nemísí. Za minulého režimu byla naší společnosti vnucena „beztřídnost“. Nyní se i naše společnost začínají dělit. Například bohatý muž si už chudou ženu asi nevezme, ledaže by ona byla přitažlivá a výrazně mladší.
Také záleží na odlišnosti kultur, ze kterých partneři pochází. Čím odlišnější je náš protějšek, tím těžší je si na něj zvyknout. Problém může nastat, až  bude nastolena otázka, jak budou oba partneři vychovávat své dítě. Pokud jsou tolerantní, každý je bude učit to své, ať si to dítě přebere. Problémy se vyhrotí, když se partneři začnou „hádat přes dítě“, tj. kritizovat druhou kulturu dítěti, i když skutečným problémem je jejich vztah. Tvrdívalo se také, že dítě „má v hlavě zmatek“, když každý rodič učí dítě svůj jazyk. To je již překonaný názor. Naopak děti „dvojjazyčných rodičů“ mají v dnešním světě náskok. Obecně jsou i chytřejší a tolerantnější. Stále platí přísloví: „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“. 

Dalším důležitým faktorem je stesk po domově, rodině, vlasti. Pokud se jednomu nestýská, nebo to nezatahuje do vztahu, tak to problém není. Ale jakmile se stesk zvyšuje, zvyšuje se i napětí mezi partnery a nutnost toto řešit se zvětšuje. 

Partneři by neměli být příliš rozdílní i ve svém vzdělání. Například vztah české vysokoškolačky s dělníkem z Vietnamu  podle mě bude problémovější než kdyby byli oba středoškoláci. Taky se traduje, že ženy jsou tolerantnější. V mém příkladu by asi lépe fungoval vztah české dělnice s vysokoškolsky vydělaným Vietnamcem.

Jak jsou takové páry přijímány společností, ve které žijí, konkrétně pak českou   společností?

Vždy záleží z jakých jedinců se ta která společnost skládá,  jací jsou, jaké mají žebříčky hodnot. Pokud má Čech nebo Češka partnera ze „zajímavé“ země, nebo stačí z bohatší země, pak je určitě vnímán příznivěji, než partner ze země chudé. Lidé už prostě jsou takoví. Jestli je cizinka mladá a hezká, bude vnímána zvlášť muži lépe, než kdyby byla stará a nehezká. Jestliže má navíc sedm dětí, pomoz jí pánbůh. 
Myslím, že takovému páru se jednodušeji žije ve větším městě, na malé vesnici to může být složité. Tam velmi záleží, jak si partner-cizinec „nakloní“ své okolí. Když se mu to podaří, může vztah vzkvétat, protože menší společenství podporují takový svazek víc než relativně anonymní prostředí velkého města. 
V otevřeně rasistické společnosti to mají oba těžké až nemožné. Taková snad u nás není. Záleží také jak se oba k sobě chovají na veřejnosti, jaké mají přátele a do jaké společnosti chodí.

Obecně se považuje vztah Češky s Němcem za méně rizikový než Češky s Arabem. Co si o tom myslíte? 

Na světě jsou kultury více či méně sexistické, kde žena má větší nebo menší hodnotu v porovnání s mužem. Extrémní je to v Číně a Indii, kde se nyní rodí mnohem méně děvčat. S použitím ultrazvuku lze ještě před porodem zjistit pohlaví plodu a tamní lidé nechávají potratit holky, i když je to oficiálně nelegální, protože „hodnota“ ženy je nižší než hodnota muže. Tento příklad se týká chudých zemí, kde lidé věří, že chlapec uživí své rodiče snáze než žena. Vraťme se k ekonomicky srovnatelným společnostem. Arabové nebo nám ještě bližší  Italové jsou více sexističtí -  hodnotí ženy jako méně hodnotné než muži. Ženy jsou brány na rozdíl od naší společnosti daleko více jako sexuální objekt, kdy hodnota ženy se měří její sexuální přitažlivostí. Zdrojem konfliktu pak bývá, že česká žena je zvyklá hodnotit se zhruba stejně jako muž, maximálně je ochotná tolerovat některé věci jako starání se o děti. Jenže muži z těchto sexistických kultur je za rovnocenné nepovažují.  A to se pochopitelně našim ženám nelíbí. 

Vaše první žena byla Australanka. Můžete svou vlastní zkušenost z manželství s cizinkou popsat?

Moje manželství bylo podivné z mnoha dalších důvodů nejen proto, že já byl Čech a ona Australanka. Já byl v Austrálii, takže moje „hodnota“ byla nižší tím, že jsem byl přistěhovalec, i když toto se lepšilo časem, kdy tolerance lidí rostla. Takto se na „New Australians“ dívali starší lidé, ne mí vrstevníci. Moje hodnota ale byla vyšší tím, že jsem byl vystudovaný vysokoškolák, kdežto manželka byla mladší a z vysoké školy odešla během prvního ročníku. Pocházela také z „chudší“ rodiny z pěti dětí. Její otec byl vyučený a matka středoškolačka (a babička z matčiny strany brojila proti otci, protože její dcera se „zahodila“ s někým, když „měla na víc“). Její rodina byla proti sňatku, který jsme jim ale ve stylu 60tých let neohlásili, ale postavili jsme je před hotovou věc. Já jsem se cítil jako „outsider“, trochu jsem se styděl, že jsem Ne-Australan. Byl jsem také (asi hloupě) loajální s manželkou, která neměla rodiče ráda. Moc jsem s nimi nemluvil, což mě měli za zlé. Nakonec manželství po 7 letech ztroskotalo. Manželka začala žít s jinou ženou a je nyní lesba. Další z jejích sester je také lesba, takže nevím, jaký vliv geneticko-rodinné zázemí mělo na našich problémech. Ten rodinný rozměr je také komplikovaný tím, že otec byl jediný muž v domě s  manželkou, babičkou a s pěti dcerami, takže mužský vliv byl doma malý, agresivně kritizovaný. 

Jak jste vy, člověk zvyklý na „bílé Vánoce“, trávil tento čas v Austrálii, tedy jaké byly vaše „horké Vánoce“?

Soudržnost rodin je v Austrálii menší a my jsme byli taky trochu rebelanti, kteří nepodporovali tradiční rodinné vazby. Takže jsme spíš slavili sami, i když jsme občas zašli k rodičům manželky, „pravým“ to Australanům. Australské zvyky jsou většinou anglosaské (ovšem nezapomeňte, že nyní je tam přes stovku národnostních menšin!), ale moje žena docela tolerantně souhlasila, že dárky se dávají 24. prosince večer, a pak znova, jak ona byla zvyklá, ještě ráno 25. prosince. Je pravda, že koncem prosince je na druhé polokouli také slunovrat, ale ten opačný, takže je to vlastně nejdelší den, začátek léta, které v Melbourne bývalo jako někde ve Španělsku, takže 25-30°C. Jíst v takovém vedru pečenou rybu a bramborový salát bylo náročné, zvláště pak pečení. Takže jsme rybu vynechali, stejně nám jí bylo líto a já bych jí nedokázal zabít. O to více jsme jedli salát, který jsem jakožto vybíravý žrout připravoval sám v hojném množství a z nejlepších surovin. I když jsme měli nastrojený stromeček, tak v tom vedru se špatně představovalo, že je venku sníh. Později nám i stromečku bylo taky líto (když  jsem se rozvedl, tak jsem jen ověnčil krb a na jeho římsu dal svíčky). Protože bylo volno, jeli jsme se projít k moři nebo na výlet do kopců okolo Melbourne. Pokud byly Vánoce u rodičů mé ženy, byla rodinná oslava podobná naším - hodně lidí, jídla a rámusu. Jídlo bývalo podobné Anglickému, tedy pečeně, nějaké zeleninové saláty a sladkosti podobné naším. Toto se konalo 25. prosince a byl to oběd spíš než večeře, prostě jak je v anglosaském světě zvykem. Když slavnost připravovala babička mé ženy, býval ještě tradiční těžký, sladký pudink. Později rodina přešla na zdravější a lehčí jídla.  Před odchodem na svátky byla v zaměstnání párty, ale nebyla to nijak divoká záležitost známá z amerických filmů. Asi ve čtyři odpoledne 24. prosince se sešli spolupracovníci, trochu se popilo a šlo se honem domů za připravovat rodinné sešlosti. Vánoční svátky jsem si spolu s mnoha spolupracovníky prodlužoval tím, že jsem si vybral dovolenou mezi Vánoci a Novým rokem. Austrálie je bohatá země, měli jsme víc dárků, ale hlavní bylo, že jsme měli týden volna a mohli jsme si užívat nic nedělání a jezdit na výlety do okolí.