Potápěčka z Hořic Denisa Lhotová se letos na tropickém tichomořském ostrově Bali postaví světové konkurenci. V semifinále soutěže, kde byla jediným zástupcem České republiky a zároveň nejmladším účastníkem, skončila druhá.

Nejprve se nám pořádně představ. Kdo jsi a jakého úspěchu jsi dosáhla?
Jmenuji se Denisa Lhotová. Pocházím z Hořic, bydlím v Hradci Králové a je mi devatenáct let. Jako jediná potápěčka z Česka jsem se přihlásila do soutěže Best Dive Job in the World, kam přišly přihlášky od účastníků asi z třiceti zemí světa. Jako jediná Češka, jak už jsem řekla, a jako nejmladší soutěžící jsem se probojovala nejprve do semifinále a potom i do finále, kde je osm lidí z celého světa. Finále proběhne na Bali, kde budeme soutěžit šest týdnů a odlétám tam v květnu.

Dobře, k tomu se ještě vrátíme. Takže jestli tomu dobře rozumím, tvojí největší vášní je potápění. Jak ses k tomu vlastně dostala?
K potápění jsem se dostala už v deseti letech. Bylo to tak, že moji rodiče se potápějí a jednou mě vzali k vodě. Mně se to hrozně líbilo, chtěla jsem si to vyzkoušet. Tak jsem si to nejprve zkusila s instruktorem, potom jsem rodiče přemluvila, že si chci udělat kurz. Zkrátka mě to hned chytlo, ale bylo tehdy trochu problém rodiče přemluvit. Bylo mě přeci jen deset, takže chápu, že měli strach.

Potápění lze považovat za sportovní disciplínu. Trochu ji prosím popiš.
Je to adrenalinový sport. Že by se v něm vyloženě závodilo, to ne. Spíše je to o zvládnutí ponorů. Čím zkušenější potápěč, tím se na něj lidi dívají lépe. Taky se to pozná podle kurzů, které absolvoval. Může být potápěč se základním kurzem, s pokročilým a jsou různé certifikace, které se ubírají k různým specializacím. Může to být profesionální, technický nebo hloubkový potápěč, dále třeba i Dive Master. To jsou ti, co se neodebírají do velkých hloubek, ale jsou instruktory.

Ty máš v současnosti jakou úroveň?
Já mám nyní nejvyšší stupeň neprofesionálního potápěče, což je Advanced Open Water Diver, tedy pokročilý potápěč. Nyní se mohu vydat na dráhu technického potápěče nebo toho, co bude učit.

Pověz mi, kde se nejčastěji potápíš.
Hodně jsme prolezli všechny vraky v Egyptě. Jezdíme na safari, tedy strávíme třeba čtrnáct dní na lodi a deset dní z toho se potápíme, tak tři čtyři ponory denně. Je to ale samozřejmě finančně i časově náročné, takže tréninkové ponory nejčastěji absolvuji v Rakousku v jezerech a řekách. Také objíždíme české lomy, například Horní Cerkev.

Celkově je to určitě velmi drahá zábava.
Ano, je to drahá zábava.

Poraď tomu, kdo by s potápěním chtěl začít. Kolik peněz si má pro začátek přichystat?
To je různé. Pokud se člověk chce potápět u nás, tak na to musí mít úplně jinou výbavu než u moře. V našich krajích lézt do vody v mokrém obleku, to je hodně velký risk. Člověk by tam vydržel deset minut a pak by prochladl tak, že by se třeba ani nedostal ven. Potřebuje suchý oblek, který stojí dejme tomu dvacet tisíc korun a je k tomu třeba speciální kurz a tak dva roky zkušeností, než je vhodné si pořídit svůj vlastní. Samozřejmě si ho lze zapůjčit, což stojí osm tisíc korun na den. S tím, že obleky jsou dělané na míru, proto ti půjčený oblek nikdy nebude úplně sedět. Bude ti do něj téct, i když by nemělo, protože manžety budou dělané na jiný krk, na jiné zápěstí a podobně. Pravdou je, že začínajícímu potápěči se nevyplatí kupovat vlastní láhev, protože ta se každé dva roky musí měnit. Ať nejprve zjistí, jestli ho to chytne.

Dá se říct, že potápěčské kurzy se dají najít v každém větším českém městě?
Ano, tak to je. Základní kurzy se skládají nejprve z teoretické části, kdy instruktor přednáší uchazečům. To trvá tak dvě až čtyři hodiny, v závislosti na konkrétním kurzu. Potom probíhá výuka na bazénu s tím, že aby člověk získal základní certifikaci, musí absolvovat alespoň dva ponory v otevřené vodě. To znamená, že stejně musí někam vyjet.
Účastníci soutěže potápěčů.

Teď se vrátíme k soutěži, ve které jsi uspěla. Kdy a jak ses o ní prvně doslechla?
Letos jsem nastoupila na vysokou školu, kde ty poměry nebyly úplně takové, jaké jsem si představovala. Shodou okolností, když jsem hledala nějaké materiály ke zkoušce, všimla jsem si výzvy „Podejte si přihlášku ke světové potápěčské soutěži". Tak jsem se na to mrkla. Spadla mi čelist, když jsem viděla možné ceny. Koukla jsem se na videa potápěčů a nepřišlo mi to nijak nereálné. V prvním kole šlo jenom o to, aby soutěžícímu video schválili, aby se zveřejnilo a nasbíralo hlasy. V tu dobu jich měla první soutěžící okolo dvou tisíc a video tam přitom měla tak dva měsíce. Tehdy bylo to kolo asi v polovině. Řekla jsem si, že jsem sice znevýhodněna, ale každopádně jsem zavolala domů a říkám: „Mami, skvělá šance!" První reakce byla, že jsem asi spadla z Marsu. Obvolala jsem taky pár kamarádů, za dva dny jsme udělali video, po pěti dnech mi ho schválili a už to jelo. Po třech týdnech jsem začala vést, i když to úplně do konce nevydrželo.

Gratuluji. A teď o tom videu. O co přesně jde?
Video nemuselo být přímo z vody. Šlo hlavně o to, prezentovat se před kamerou a odpovědět na otázku, proč právě já bych měla být instruktorkou potápění. Měli jsme na to minutu a půl a nemohly tam být použity žádné části, na něž se vztahují cizí autorská práva. Mělo prostě jít jenom o náš vlastní materiál.

Pak ses vyšplhala na první místo. Čemu to přikládáš?
Byla jsem hodně překvapená. Zprvu jsem samozřejmě tím oslovovala všechny kolem sebe. Přišlo mi, že je tím otravuji, ale řekla jsem si, že pro to udělám všechno. Po pár týdnech se kolem toho vytvořila nějaká fanouškovská základna. Upřímně nevím, jak se to stalo. Najednou lidi začali hlasovat sami, což jsem nečekala. Posledních čtrnáct dní soutěže jsem byla v Egyptě na vrakovém potápění. Tam se ke mně dostávaly zprávy o tom, že je to bitva. Nakonec jsem v závěru klesla na druhé místo, předstihla mě holčina z Chorvatska. Vrátila jsem se a dorazilo oznámení, že jsem postoupila do semifinále. Řekla jsem si, že teď už to snad bude snadné, ale ukázalo se, že mám za sebou pouze začátek. Následovalo asi deset úkolů, které se mi zdály opravdu náročné. To trvalo další měsíc a potom nám každý den v pět ráno středoevropského času oznamovali jednoho účastníka finále.

O jaké úkoly třeba šlo?
Například mě napadá esej psaná v anglickém jazyce na téma, čeho bych chtěla dosáhnout, až budu instruktorem potápění. Nebo třeba natočit video, kde anglicky mluvíme. Dali nám třeba pět dní, abychom sehnali sto dolarů na projekt, který se snaží chránit žraloky před vymřením.

Teď se dostáváme k té finální fázi. V květnu tě čeká odjezd na Bali. Co tě tam čeká?
Přesně to opravdu nevím. Máme nějaký harmonogram. Musíme tam přijet v určitý den do určité hodiny, oni nás tam snad vyzvednou a přesunou na hotel, kde budeme jednu noc. Další den nás přesunou do vily, kde budeme sedm týdnů bydlet. První týden proběhne seznamování kultur. Každý z nás jsme dostali dlouhý seznam věcí, které s sebou máme přivést.

Co přivezeš ty?
Tak samozřejmě já musím přivést nějaký alkohol. To nám opravdu řekli. Potom máme uvařit pro patnáct lidí naše národní jídlo. Na svoje knedlíky jsem opravdu zvědavá. Máme mít vlajku, dres a podobně. No, a dalších pět týdnů bude probíhat nejintenzivnější kurz, kde si projdeme všechno od začátku, protože každý z nás bude na jiné úrovni. Čekají nás i kurzy záchranáře. Výsledkem těch pěti týdnů bude zisk certifikace Dive Mastera, tedy průvodce.

Je to tedy ještě soutěž?
Ano, je. Ač se to nezdá, potápění je fyzicky velmi náročné. Hodně lidí na pokročilejší kurzy prostě nemá. V pěti týdnech se tedy budeme snažit získat toho Dive Mastera. Podle toho, jak nám půjde plnění úkolů pod vodou, se umístíme. Čtyři lidi pojedou po sedmi týdnech domů a jeden vyhraje hlavní cenu, což je instruktorský kurz, který zabere další půlrok. Převzetím ceny se také zaváže, že bude pracovat pro Blue Season Bali, což je nejúspěšnější potápěčská základna na Bali, kde také budeme dělat ty kurzy. Ten závazek potrvá minimálně dva roky. Prostě z něho postupně udělají profesionála. Druhé místo je dvouměsíční dovolená na Bali pro dva lidi, potápěčské safari. Třetí místo je čtyřměsíční kontrakt na Dive Mastera na lodi. To znamená, že ho umístí na loď, kde bude bydlet čtyři měsíce a bude se potápět. Získá vybavení zadarmo, spoustu zkušeností, ale nebude to placená pozice. Potom mají připraveny ještě další ceny, ale ty mi zatím nejsou známy. Jinak, také nás čeká nějaká olympiáda, o čemž zatím vůbec nic nevíme. Říkají nám, že máme mít otevřené letenky, protože dopředu nevíme, jak dlouho tam vlastně budeme.

Jak vidíš své šance?
Já vlastně zapomněla říct, jak to bylo s tou mojí školou. I když nic nebylo jisté a byla jsem nervózní, jestli vůbec postoupím, ta soutěž mi otevřela oči. Rozhodla jsem se, že to potápění prostě chci dělat. I kdyby to nemělo vyjít, prostě budu nadále pracovat na tom, abych se mohla profesionálně potápět, a budu to lidi učit. Takže jsem školy nechala a začala se věnovat naplno jenom propagaci svého projektu. Šance si dávám minimálně do čtvrtého místa. Věřím, že to klapne. Dala jsem do toho hodně a dám ještě více.