Jiří Šafařík,

historik, pedagog a sbormistr

PhDr.Jiří Šafařík, narozený v roce 1934 v Hořicích, dosud aktivně působí jako profesor dějin hudby na kroměřížské Konzervatoři P.J.Vejvanovského.
Doktor Jiří Šafařík je známý i jako sbormistr. Jeho začátky byly spojeny s hořickým chrámovým sborem. Později, již v Kroměříži, založil pěvecký sbor Moravských madrigalistů.Ten sice již umělecky nevede, ale sbor se dále zdárně rozvijí.

Při pravidelných prázdninových pobytech v Hořicích nahlas přemýšlí o různých problémech současnosti.

Právě nyní slavíme 136. výročí války 1866. Jaký má její výsledek, podle Vás, dopad na dnešek?
Prohra v prusko-rakouské válce měla osudový dopad na další vývoj v tehdejší rakouské monarchii. Jejím bezprostředním následkem bylo rozdělení na dvojmonarchii Rakousko-Uhersko. Toto rozdělení znamenalo nejosudnější omyl císaře Františka Josefa I. Jeho neochota tento stav změnit a nahradit federalizovanou říší mu odcizila prakticky všechny ostatní národy rakouské a uherské a za 1. světové války vedla k definitivnímu zániku říše.
Je paradoxem dějin, že jak korunní princ Rudolf (zemřel 1889), tak následník trůnu František Ferdinand d'Este, tak i poslední císař Karel neměli možnost tento stav změnit, ač se všichni tři o to snažili. Největší překážkou vývoje byl stárnoucí a příliš dlouho vládnoucí (68 let) císař František Josef I., který se odklopil nepružnými konzervativními kruhy a nové názory nepřijímal.

Toto nám připomíná i současnou postavu vrcholné české politiky Václava Klause.
Příliš dlouhé setrvávání v nejvyšších úřadech vede ke strnulosti a svým způsobem k úpadku.
Česká politická pravice působila v našem prostředí vždy poněkud cize, protože národ v podstatě plebejský vyrostl z nejchudších venkovských vrstev. Téměř mu scházela vlastní šlechta a i bohaté podnikatelské kruhy byly nečetné. Vedoucí vrstvou se zákonitě stala inteligence, která vzešla z těchto chudých lidových vrstev a uchovala si spíše levicové politické cítění. Proto ani první republika se nemohla pochlubit skutečnou politickou pravicí a nejreprezentativnější osobnost tehdejší české pravice, Dr. Karel Kramář, poměrně záhy opustil aktivní politiku. Po roce své činnosti jako první ministerský předseda prohrál ve volbách právě proti sociální demokracii a do aktivní politiky se již nevrátil.

Abychom byli spravedliví, i Václav Havel je již dvanáctý rok ve vrcholné politické pozici.
Václav Havel připomíná svou osobností, působením i délkou setrvávání v úřadě Tomáše G. Masaryka. Mají určité shodné rysy. Oba jsou založeni filozoficky, u Masaryka převažovala spíše hloubka a šíře vzdělání nad filozofickou originalitou. Neměl sklon k východním filozofickým směrům, byl ryzím západníkem. Havel nedostatky vzdělání nahradil originálností myšlenek a je o něm známo, že má vřelý vztah k myšlení východu. K jeho osobním přátelům patří jak papež, tak i dalajláma. Oba dva, Masaryk i Havel, jsou spíše přáteli tzv. nepolitické politiky a jejich vztah k politice partajní byl spíše negativní. A konečně oba dva byli ve světě známější než státy, kterým stáli v čele, a politicky byli orientováni směrem k levici. Jsou známy Masarykovy sympatie k sociální demokracii a Havlovy sympatie pro Koalici.
Po originální osobnosti Havlově si musíme uvědomit obtížnost hledání jeho nástupce v nejvyšší státní funkci. Zástupci stranické politiky, jako Klaus nebo Zeman, jsou bezpochyby zcela nevhodní. Bylo by lépe hledat v jiných kruzích, snad méně svázaných s politickými stranami a přitom intelektuálně výrazných.

Česko a Slovensko se na přelomu roků 1992/93 rozešly. Oba nové státy však usilují o vstup (pokud možno společný) do Evropské unie, a to i za cenu omezení vlastní suverenity. Byl takový trochu paradoxní vývoj podle Vás nevyhnutelný?
 Bohužel si musíme uvědomit, že oba národy prodělaly zcela odlišný historický vývoj. Češi dosáhli svého vrcholu již v pozdním středověku za vlády císaře Karla IV., kdy patřili k nejvýznamnějším evropským národům vůbec. Tehdy vlastnili všechny hlavní středověké instituce. Měli římského císaře, měli univerzitu a v roce 1362 mohli dokonce mít i papeže, protože Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup, byl mnoha kardinály prosazován na toto místo. Češi měli i řadu dalších významných panovníků (Přemysl Otakar II., Václav II. a později Jiří Poděbradský) i myslitelů (Hus, Komenský a další). Toto všechno Slovákům scházelo. Neměli vlastní tradici. Po tisíciletí byli součástí jiného státu. Přes jazykovou příbuznost byli mentálně odlišní. Na to upozorňoval za první republiky nejpřednější český historik Josef Pekař při jedné své rozmluvě s T.G.Masarykem. Tuto jinakost bohužel potvrdil i další vývoj za 2. světové války (Slovenský štát). Benešovská představa o národě československém byla zcela nesprávná. Ostatně i nyní jsme svědky obdobného vývoje na jih od nás, v bývalé Jugoslávii. Neexistovali žádní Jugoslávci, ale pouze Srbové, Chorvati, Slovinci a další národy.
Spojení Čechů a Slováků v r.1918 však mělo pro Slováky záchranný význam, neboť maďarizační tlak byl tak veliký a silný, že hrozilo nebezpečí zániku Slováků. Kdyby se nepřipojili k Čechům připomínali by dnes s největší pravděpodobností z dějin odcházející slovanský kmen lužickosrbský.
Současný vývoj osamostatňování se jednotlivých malých národů není vývojově příliš vhodný, protože v budoucí EU vznikne přirozená nerovnováha mezi množstvím těchto národů a několika národy velkými, především Němci, Francouzy, Angličany, Španěly a Italy.

Pravidelně navštěvujete své rodné Hořice. Máte možnost posouzení, jak se Hořice vyvíjejí ve srovnání s ostatními městy, třeba Vám nejbližší Kroměříží. Jak takové srovnání ve Vašich očích pro Hořice dopadá?

Kroměříž byla pro své dvě arcibiskupské zahrady a zámek zapsána do seznamu památek evidovaných UNESCO. Je okresním městem a má nesmírně bohatou historii, protože zejména v době barokní v 17. a 18. století patřila k nejzávažnějším hudebním centrům monarchie. Má tudíž daleko lepší finanční zdroje. To vše se odráží i na dnešním vzhledu. Ne nadarmo bývá Kroměříž nazývána moravskými Aténami. Nemá sice rozsáhlý průmysl, ale kulturně patří v celých českých zemích k městům nejčilejším. Tyto všechny výhody Hořice postrádají, ale přesto můžeme být příjemně překvapeni, co se i zde již změnilo. Bohužel stále vadí mnoho starých, dlouho neopravovaných domů, které zvláště v blízkosti nové, architektonicky zajímavé zástavby vypadají trochu smutně.

Vzhledem k tomu, že Hořice patřily k významným kulturním centrům sochařským a dodnes si uchovávají v tomto směru jistou známost v celém státě, bylo by možné snad počítat s vybudováním určitého turistického centra, přitažlivého zejména pro milovníky moderního sochařského umění.

Pane doktore, děkuji za rozhovor a těším se, že se na www.horicko.cz nesetkáváme naposledy. Minimálně za rok opět na shledanou.

Za www.horicko.cz s profesorem Jiřím Šafaříkem rozmlouval Zbyněk Zatloukal.

S Jiřím Šafaříkem si nelze prostřednictvím internetu dopisovat. Dosud nenašel zalíbení v počítačích ani internetu. Doufáme, že tento článek snad k vzájemnému sblížení přispěje.