Závěr druhé světové války v Ostroměři na Jičínsku v mnohém připomíná
akční film. Objevují se v něm ostří hoši, vraždy, nenávist, intriky i ztráta
paměti. Týdeník 5plus2 se vydal po stopách květnových události roku 1945 v
Ostroměři. Starosta Ostroměře Tomáš Gabriel říká: "O minulosti musíme mluvit, i
když je někdy nepříjemná."
"Raději o tom nepište. Hlavně mezi staršími obyvateli je to stále citlivé téma,"
varuje mě asi sedmdesátiletý muž, když se ho na ulici v Ostroměři ptám, co ví o
ruských partyzánech, o obyvatelích vesnice, kteří jim pomáhali, o popravách
německých zajatců nebo o Američanech. Jméno neřekne.
I když letos v květnu uplyne od konce druhé světové války už devětašedesát let,
v Ostroměři to vypadá jako by válka skončila teprve nedávno. Lidé, kteří o
květnových událostech něco vědí, nechtějí o temné historii vesnice většinou
mluvit.
"Dejte mi s tím pokoj. To je už tak dávno," odbývá mě další ze starších obyvatel
vesnice.
Ostroměřské tabu
Místostarosta Ostroměře Miroslav Vobořil sedí za psacím stolem na obecním úřadě
a v počítači se probírá desítkami fotografií. Hledá historické černobílé snímky
z dramatických měsíců posledního roku druhé světové války.
"Tady je fotografie z pohřbu jednoho partyzána," ukazuje sedmačtyřicetiletý muž
na černobílý snímek s dlouhým smutečním zástupem za ukořistěným německým autem,
na kterém je vidět rakev. Společně se starostou Ostroměře Tomášem Gabrielem mají
jiný názor o informování o konci války v obci, než mají někteří obyvatelé obce.
"Květnové události v Ostroměři jsou dodnes tabu. Nikdo o tom nechce moc mluvit.
Přímí pamětníci už většinou nežijí. Jejich potomci však ano. Je možné, že lidé
nemají čisté svědomí," míní starosta. Jeho strýc dokonce ubytoval v květnu
pětačtyřicátého roku ve svém domě u nádraží americké vojáky, kteří se vraceli z
mise Velichovky a převáželi německé zajatce.
"Na tom všem je nejpodivnější, že i když se válka Ostroměře významněji nedotkla,
tak to tady v květnu 1945 o to více vřelo. Byla najednou velká snaha bojovat
proti ustupujícím německým jednotkám. Lidé se přidávali k partyzánům a
pravděpodobně někteří mohli být i svědky vražd bezbranných lidí. Proto tato
květnová událost zůstává velkým tabu a někteří žijící pamětníci se k ní raději
nechtějí vyjadřovat. Pro mě jsou tyto vraždy projevem srabáctví ve stejné
rovině, jako vraždy, které proběhly z německé strany ve formě poprav našich
občanů," říká Miroslav Vobořil. Jeho prarodiče vlastnili v Ostroměři velký mlýn,
který jim po válce bolševici znárodnili.
Ostroměř byla na trase pochodů smrti
Eskalaci násilí v Ostroměř i na sklonku války ovlivnilo několik okolností. Kromě
toho, že někteří lidé po dlouhých válečných letech lačnili po odvetě, svoji roli
sehrálo i to, že Ostroměř ležela v trase pochodů smrti, tedy v místech přesunů
tisíců zajatců před blížící se východní frontou. Z nich se podařilo utéct do
okolních lesů řadě sovětských vojáků, kteří v horském pásmu Hořický hřbet
vytvořili partyzánské skupiny a situaci vyhrotili. Agresivita zvláště ruských
partyzánů brala dech i ve své době.
Další významnou okolností, která zvyšovala riziko konfliktů, byl od jara 1945
ústup německé armády. Ostroměř tehdy byla významným regionálním železničním
uzlem. Partyzáni přepadli dva vojenské vlaky, které Ostroměří projížděly směrem
na Jičín, a zmocnili se i těžkých zbraní. Za této situace mohli dát prostor své
touze po odplatě.
Partyzáni za podpory českých povstalců pak z několika palebných pozic
ostřelovali hlavní silnici z Hradce na Jičín, po které utíkali před Rudou
armádou němečtí vojáci. Velitelem partyzánů byl Piotrof Sosulin zvaný Ivan.
Lidem také utkvěla v paměti Ukrajinka, které říkali Elena. Údajně se podílela na
vraždění německých zajatců.
"Nechci je (partyzány, pozn.red.) posuzovat, asi přišli o rodiny, vytrpěli si
své určitě v německém zajetí, ale ten jejich kapitán Sosulin byl poděs v
kožeňáku. Postříleli zde bez soudu strašně mnoho německých zajatců. Řádili jak
diví. A ta partyzánka? O té mluvit po pravdě, tak balancujeme někde mezi
pornografií a sadistickým hororem…," zmiňuje Jindřich Marek ve své knize
Šeříkový sólokapr vzpomínky jednoho z ostroměřských pamětníků.
Takzvaný radarový nebo jinak také zpravodajský vlak, který přijel do Ostroměře
od Hradce Králové na jaře roku 1945, obsadili povstalci začátkem května a zatkli
i posádku vlaku. V té době však už vlak několik měsíců na nádraží stál. Soupravu
tvořilo, včetně obytných vozů, asi čtyřicet vagonů. Vlak byl vybaven těžkou
výzbrojí a povstalci tak získali potřebné zbraně. Ukořistili například
rychlopalný kanon, který sloužil německé armádě při obraně před leteckými útoky
Spojenců. Povstalci jim pak z kopce nad vesnicí ostřelovali státní silnici.
"Tři čtyři měsíce radarový vlak na nádraží stál. Čekali jsme až přejde strážný,
vlezli dovnitř a vlak rabovali," vzpomíná Josef Novotný z Ostroměře, kterému
bylo v květnu 1945 dvaadvacet let. "Byl tam i jeden vagon, ve kterém si vařili.
Němečtí vojáci jednou porazili i prase, aby měli co jíst," vzpomíná.
Postříleli partyzáni Němce?
Na to, za jakých okolností byli vojáci z radarového vlaku zabiti, se názory
liší. Jedna verze hovoří o tom, že je před nádražím partyzáni postříleli. Josef
Novotný však tvrdí, že si pro ně do Ostroměře krátce po obsazení vlaku přijeli
němečtí vojáci z hořické posádky, a pak společně odjeli směrem na Jičín.
"Říkalo se, že někde v Rovensku je partyzáni postříleli," vzpomíná Novotný.
V nedalekém Mezihoří partyzáni zastavili jiný vlak. "30. dubna 1945 se jim
podařilo v mezihořském údolí zajistit salonní vlak polního maršála Schörnera (ke
konci války velel skupině armád Střed na území protektorátu Čechy a Morava,
pozn.red.). Z vlaku bylo zajato odhadem šedesát vojáků," uvádí ve své práci
badatel Jakub Kraus.
O salonním vlaku v mezihořském údolí se dozvěděla od svého otce i
pětašedesátiletá Věra Průchová z osady Libín. "Salonní vlak stál v údolí. Otec
mi vyprávěl, že v květnu 1945 byla často slyšet střelba a svištěly obcí
zbloudilé kulky. V lesích operovali partyzáni. U ostroměřského hradiště měli
dělo, kterým ostřelovali silnici," vzpomíná Průchová.
Záhada americké mise
Jednou z nejpodivnějších epizod ostroměřského povstání byl převoz německého
důstojníka a jeho doprovodu za dohledu pěti amerických vojáků z Velichovek do
Plzně. Kolona vozidel do Ostroměře přijela 8. května 1945. V transportu byl
německý generál Geyger a jeho šest podřízených. "Přijela kolona deseti, možná i
více terénních vozů. První a poslední jel vždy džíp s Američany. Ostatní auta
řídili vlasovci (Ruská osvobozenecká armáda složená z ruských zajatců, kteří na
straně nacistického Německa dobrovolně či z donucení bojovali proti
stalinistickému režimu v SSSR, zdroj wikipedia), ostatní byli samí Němci. Jel
tam i nějaký vysoký německý lampasák," vzpomíná Novotný.
Američané se ubytovali u strýce současného ostroměřského starosty Tomáše
Gabriela. Generála a jeho doprovod povstalci odvedli na nedaleké nádraží.
"Američané přespávali u mého strýce. V tu noc partyzáni zajaté německé vojáky
vyvlekli z nádraží a postříleli. Američané se toho zalekli a hned druhý den ráno
odjeli," říká starosta Tomáš Gabriel.
Jindřich Marek ve své knize Šeříkový sólokapr cituje Leroye Dunklebergera,
jednoho z amerických vojáků, kteří v Ostroměři byli svědky masakru. "Zahlédl z
okna skupinku ruských ozbrojenců, jak přivedla 26 Němců, mezi kterými byli i
lidé z generálova doprovodu. Němce postavili partyzáni do řady a potom je beze
slova postříleli. Dva, které kulky nezabily, umlátili Rusové sekerou," píše se v
knize.
Podle pamětníků však Češi do vražd německých zajatců zapleteni nebyli. "Mezi
ruské partyzány se Češi nemíchali a zajatce nevraždili. Ruským partyzánům
šéfoval Ivan, chodil v černém kabátě. Češi mezi nimi nebyli. Zajaté Němce si
Rusové vodili k nim nahoru za vesnici a tam je stříleli," říká Novotný.
Roli sovětských partyzánů v Ostroměři zmiňuje v Markově knize i jiný ostroměřský
pamětník.
"Na jedné straně zde v povstání na české straně působili báječní lidé a na
straně druhé mnozí sovětští partyzáni byli, slušně řečeno, poněkud zvláštní.
Bohužel získali brzy vrch a přidali se k nim i někteří problematičtí Češi."
Autor: Tomáš Kučera