Starší pamětníci se s tímto nenápadným pěvcem setkali hlavně na jevištích, kde převládaly lehké múzy. Původně se jmenoval Šafránek a pocházel z Hořic v Podkrkonoší, kde se 23. dubna 1914 narodil. Odbornou pěveckou průpravu podstoupil hlavně v Praze. Posledními jeho učiteli v letech 1944 až 1955 byli Zdeněk Knittl a Bronislav Chorovič. 

Hořický zpočátku zpíval tenorové partie v pražské Velké operetě, následně v operetním souboru na Kladně, později v Tylově divadle v Nuslích. Nejúspěšnější byla jeho éra v Opavě a v Karlíně. Zpíval i hrdinné tenory v plzeňské opeře, zde se v roce 1950 z něho stal barytonista. 

Z jeho operetních úloh vynikl Bolo v Polské krvi, Villon v Králi tuláků, Ottavio v Giudittě a Paganini. Z operních barytonových rolí zaujal jako carský odbojník v Čajkovského opeře Mazeppa. Úspěšný byl i jako Revírník z Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Hořického kultivovaný hlas měl ve své době velkou konkurenci v plejádě dalších operetních tenoristů. Konečné datum jeho odchodu z divadelní scény se nepodařilo zjistit.