Osobnost geniálního sochaře Karla Nepraše nedovolila, aby z jeho ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění odešlo „třicet malých Neprašů“, ale svébytní umělci s vlastním rukopisem. Nepraš zemřel loni v dubnu, tři dny po svých sedmdesátých narozeninách. Bývalí studenti, kteří prošli jeho ateliérem v letech 1989 až 2002, se nyní představují v Hořickém muzeu výstavou Po roce.

Všichni se shodují, že je mrzí jediná věc, a to, že Karel Nepraš už nepřijde a neokomentuje jejich plastiky. „Co by nám mohlo chybět jiného než on, jeho osobnost, možnost se k němu vrátit, o něčem se s ním poradit, ukázat mu, co zrovna děláme,“ říkají. „Byl obrovská osobnost, přesto nás neválcoval. Když s námi komunikoval, tak osobnost držel na uzdě a popustil ji až v hospodě. Do ateliéru s otevřenou náručí přijímal i lidi, kteří měli úplně jiné názory. Nápady ho zajímaly a pak se třásl zvědavostí, co z nich realizujeme,“ vzpomíná sochařka Jana Doubková. Poznámka o tom, jak se třásl zvědavostí, vyprovokovala její pardubickou kolegyni Kláru Klose: „Když to slyším, vidím ho, jakou měl velkou radost, když se socha dařila, když student dokázal tvarem vyjádřit pnutí nebo objem a naopak, když se věc zastavila na mrtvém bodě. A že přijímal lidi, kteří měli úplně jiné názory? Ano! Vůbec se tomu nebránil, ale vždy jsem měla dojem, že je nemůže v plném rozsahu korigovat, protože danou věc cítil úplně jinak.“

Každý z Neprašových žáků má svůj rukopis, jedno však mají všichni společné. „Osud pracantů, kteří se věnují naplno oboru, který nikoho zas až tak nezajímá. Plastika je v současnosti nepopulární a asi nikdy populární nebude. Pamatuji si, že sám Karel Nepraš při jedné naší cestě na sympozium do porcelánky odhadoval počet opravdových zájemců o sochy a sochařství na dvě procenta z celkové populace.“ To říká dvaatřicetiletá rodačka z Kroměříže, která v Neprašově ateliéru studovala v letech 1990 až 1996. Na otázku, zda jim profesor dával rady do života, či tvorby, odpovídá okamžitě: „Vůbec se nepamatuju, že by nám udílel nějaké rady. Jen jsme spolu probírali různé životní zážitky a zkušenosti, záleželo na nás, co si kdo z toho vybral a co komu utkvělo v paměti. Povídávali jsme o všem, o veškerých věcech, o hodně osobních záležitostech i o těch méně intimních. Pracoval na svém díle od časného rána. Vstával vždy v pět hodin a dal se do práce. Všechnu svou čerstvou energii věnoval tvorbě - to byla pro něj priorita. Řídil se zásadou: Začni tím, co je pro tebe nejdůležitější.“ „Rad jsme dostávali spoustu, ale vždy nám byly dávkovány velmi nenásilně, jakoby mimochodem. V poslední době nám stále zdůrazňoval, abychom neztráceli čas a nenechali se příliš pohltit běžným lidským pinožením, které odvádí od podstatného. Nejlépe to snad vyjadřuje jeho: Nestavte domy, dělejte sochy! a také Dělejte, dělejte, ani se nenadějete a už na vás házej hlínu,“ doplňuje hradecká výtvarnice Martina Hozová, která po sochařské a kamenické škole v Hořicích přišla do Neprašova ateliéru v roce 1989.

Karel Nepraš se v době normalizace živil restaurováním. „Radši dělat těžkou fyzickou práci, než se paktovat s bolševikem,“ říkával. Byl jedním z posledních velkých bohémů a politikou se nezdržoval. „Nikdy jsme se spolu o ní nebavili, říkal, že jí nerozumí,“ vzpomíná Klose a dodává, že si profesor vážil umělců, kteří uměli s plným nasazením spojit invenci, cit a vytrvalou práci, „těch, kteří se uměli s dílem pořádně porvat.“ V roce 1993 Karel Nepraš kandidoval proti Milanu Knížákovi na rektora pražské akademie. Studenti to prožívali s ním. „Naštěstí nedopadlo úspěšně. Neumím si představit, že by k jeho roli otce, profesora, sochaře, přibyla ještě role rektora. To už by na sochy asi neměl vůbec čas. Jako studentka jsem ale jeho porážku vnímala i jako svou osobní prohru a jako prohru celého našeho ateliéru. Zejména v tom, že panovala vzájemná rivalita mezi intermediálními a mediálními knížákovci a mezi klasickými ateliéry,“ říká Klose. Sochař Ján Macko dodává, že dnes mají všichni radost z toho, že tolik vzácný, citlivě lidský přístup, typický právě pro Karla Nepraše, se na akademii vrací v osobě jeho přítele Jiřího Sopka.

O čem tedy nynější hořická výstava, plná „sobě nepodobných artefaktů“, vypovídá? „Na celé výstavě není stopa po tvorbě Karla Nepraše. Jako by se sešli nahodilí sochaři z různých škol. Nikdo není příliš výrazný, nikdo není extravagantní. O čem vypovídá? O tom, že Karel Nepraš nikomu svůj sochařský názor nevnucoval a že ani jeho studenti jej samovolně nepřevzali,“ dodává pardubická sochařka.

Hořická výstava Po roce, na níž dále vystavují Karel Bartáček, Benedikt Tolar, Lukáš Wagner, Rebeka Kloudová, Zdeněk Chmelař, Pavel Doskočil, Neprašův asistent Jiří Plieštik a další, potrvá do 20. dubna.