Hořická vila Tugendhat.
V Hořicích ji zná každý, ačkoli je z ní prakticky už jen ruina. Slavnou
Goldschmidtovu vilu postavil v roce 1891 místní židovský továrník, poté ale
majitele střídala. A dnes je architektonicky význačná stavba, ještě nedávno
kulturní památka z pískovce, k mání. Případné zájemce ale může odradit cena
rekonstrukce: ta by totiž činila třicet až padesát milionů korun.
„Je tam pan Peroutka? Haló? Je tam pan Peroutka?“ volá skrze panelový plot
postarší sousedka. Nestává se zřejmě moc často, aby se na rozsáhlém pozemku u
Goldschmidtovy vily v Hořicích na Jičínsku objevila výprava čtyř lidí najednou.
A zřejmě proto žena využívá příležitosti a pátrá, zdali zastihne současného
majitele bývalé tovární vily.
Má štěstí. Královéhradecký podnikatel Petr Peroutka je s námi. „Vidíte, pořád
stojí,“ ukazuje mu sousedka a vzhlíží k vysokým stromům, jejichž některé větve
jsou polámané. Peroutka slibuje, že se je do konce března pokusí odstranit. A
pak už nás vyzve, ať se vydáme směrem k vile.
Ačkoli se od rodinného domu, který si bratři a továrníci Ferdinand a Josef
Goldschmidtové postavili v roce 1891, nacházíme nedaleko, zdolat i jen těch pár
metrů není úplně jednoduché. Okolí vily je zarostlé, neudržované a na část
pozemku někdo navezl suť včetně kovových konstrukcí. Místo abychom obdivovali
sice zdevastovanou, ale stále vznešenou pseudorenesanční vilu, se tak snažíme
prodrat skrze trnité křoví.
„Kdyby se někdo před padesáti lety pustil do opravy, dnes by samotná vila byla
ukázkový kousek, například jako mají v Brně vilu Tugendhat,“ komentuje
architektonický význam domu Erik Tichý, který se aktivně jal pískovcovou stavbu
prozkoumat. Více než čtyřicet let působil na hořické kamenické škole, chvíli
pracoval také jako archivář.
A jeho slova potvrzuje také vlastník Peroutka. „Řídila se podle ní architektura
v celém Podkrkonoší i východních Čechách, vše se s ní srovnávalo. Předchozí
majitel, společnost Hacar, ji nechal bez dozoru a já jsem ji získal už v tomto
stavu,“ vysvětluje se zrakem upřeným na zdevastovanou vilu. Tu prý získal jako
umazání dluhu: lidé z Hacaru mu údajně dlužili peníze, a místo splátky na něj
převedli hořickou nemovitost.
Na místo bývalého domova továrníka Goldschmidta v Hořicích v Podkrkonoší, asi 25
kilometrů jihovýchodně od Jičína, nás přivádí inzerát, který se na začátku února
objevil na internetovém portálu. „Nabízím k prodeji vilu, jedná se o pískovcové
materiály, které už nikde neuvidíte. Je k prodeji čistě vila bez pozemku, na
stavební materiál,“ hlásá nabídka Rudolfa Kedroně, majitele tamní kamenické
firmy. Kromě tradičních trubiček je právě kámen, zejména pískovec, další
chloubou regionu.
Také kameník Tichý, který okem odborníka hodnotí zbytky, jež z domu ještě zbyly,
potvrzuje neobvyklost stavby. „Všechny kamenné části, které jsou v průčelí -
okna, balkon, šambrány, jsou funkční. Kámen fasády je doplněn režným zdivem,
takzvanou cihlou. Pokud se na samotné kusy podívá kameník, řekne si, že je to
nádherná práce, kterou by rád dělal.“ Pro Erika Tichého, který v kamenické škole
v Hořicích učil přes čtyřicet let, je práce na Goldschmidtově vile unikátní
záležitostí. Podle jeho názoru ji navrhoval architekt, který si znalosti přinesl
ze zahraničí.
I tak je ale Goldschmidtova vila ve zcela žalostném stavu. Poslední ránou byl
totiž požár v roce 1997, kdy byl kompletně zničen interiér domu a došlo ke
zřícení střešní konstrukce. Od té doby byl naplno vydán na pospas počasí, neboť
společnost Hacar ponechala vilu bez střechy a o zbytek už se postaral vítr,
déšť, nálety dřevin i nájezdy bezdomovců a narkomanů. Za to vše udělil tamní
úřad Hacaru i jednu pokutu: 45 tisíc korun.
Sám Peroutka se do rekonstrukce či zastřešení také nepustil. Ačkoli prý s vilou
plány na začátku měl, zradily ho finance. „Památkáři nebyli ochotni dát potřebné
peníze ve výši, která by pokryla alespoň náklady na opravu střechy,“ vysvětluje
podnikatel s tím, že nechtěl žádat ani o dotace. „Proto jsem ve spolupráci s
Hacarem inicioval řízení o odebrání statusu kulturní památky, aby se s tím dalo
něco dělat,“ dodává ještě.
Poté se prý dům snažil několikrát prodat, městu Hořice dokonce za polovinu ceny
v místě obvyklé. Bezúspěšně. Všechny potenciální zájemce totiž zřejmě odradila
cena rekonstrukce, která stála velký balík peněz: podle slov samotného Peroutky
i odhadů kameníka Kedroně minimálně třicet až padesát milionů korun.
„Je to smutný konec zajímavé stavby. Z hlediska zachování historické stopy -
genia loci - by bylo žádoucí, aby vlastník vilu opravil s maximálním ohledem k
dochovaným fasádám, dveřím, oknům. Zasloužilo by si to i město Hořice,“ uvedl na
dotaz serveru Lidovky.cz Jiří Balský, ředitel Národního památkového ústavu -
územní odborné pracoviště v Josefově.
Schody drží, ale vystoupat není kam. Z prvního patra skrze chybějící podlahy i
střechu je vidět až do nebe.
Status kulturní památky ztratila vila v roce 2007, tedy po třinácti letech,
přestože z hlediska památkářů má dům velký význam. Rozhodující byl nakonec
havarijní stav.
„Jednalo se o památkově hodnotnou a architektonicky kvalitní pseudorenesanční
vilu s exteriéry i interiéry dochovanými intaktně (nedotčeně; pozn. red.) bez
pozdějších úprav. Již v době prohlášení nebyla vila několik let využívána.
Nebylo funkční oplechování a svody, již tehdy trpěla fasáda i kamenné prvky.
Střechu i většinu stropních konstrukcí objekt měl,“ stojí v dokumentu Městského
úřadu Hořice z roku 2006, který má server Lidovky.cz k dispozici. O rok později
ministerstvo kultury rozhodlo, že památkovou ochranu zruší: objekt degraduje
kvůli chybějící střeše a celkově zanedbané údržbě.
„To si pište, že je mi to líto. Když si představíte, že by okna byla zasklená,
tak ten dům je pořád nádherný,“ odpovídá Peroutka na otázku, zdali ho současný
stav vily mrzí. Veškeré své možnosti už prý ale vyčerpal a nyní čeká, jaká
nabídka přijde.
Pokud o dům projeví zájem investor s tím, že ho chce zrekonstruovat, prodá ho za
zhruba půl milionu korun. A jestli se někdo ozve na inzerát, Kedroňova kamenická
firma ho rozebere na pískovcové bloky. To vše pod podmínkou, že z nich postaví
obdobný dům.
Podle ředitele památkářů v Josefově jde ale zachránit každou stavbu a za příklad
dává třeba Mattoniho vilu v Kyselce na Karlovarsku. „Rozebrání vily na stavební
materiál se nám samozřejmě nelíbí, protože je to jen jiná forma demolice, jejímž
výsledkem bude zánik jedné z nejzajímavějších hořických vil. Bez památkové
ochrany, která je již nereálná, však tuto skutečnost musíme přijmout a poučit se
z ní, abychom zkáze jiných obdobně hodnotných staveb dokázali včas zabránit,“
uzavírá Balský.
Vila byla postavená v roce 1891 ve svahu nad bývalým hořickým závodem Hacar
- dříve České automobilové opravny, dnes je společnost v úpadku.
Návrh zpracoval vídeňský architekt pro Josefa Hocka a textilní firmu Goldschmidt
and company, kterou vlastnili bratři Goldschmidtové. Tkalcovnu postavili v
letech 1857 až 1860.
Vila na první pohled upoutá i amatéra: stavitelé ji vyzdobili balkony s
balustrádami, členitými průčelími či štíty do trojúhelníku.
Ve své době v ní bydlelo až pět rodin. Dříve honosné sídlo se skládalo z
podzemního podlaží, dvou nadzemních pater a v prostoru krovu se nacházelo ještě
podkroví. K tomu ještě zděný světlík a hranolová nástavba se zakončením v podobě
věže. U domu je také terasa, která je z části krytá balkonem. Pod ní se nachází
v pozdější době vystavená garáž, vevnitř zaujme půlkruhové, točené schodiště.
Vilu mělo ve vlastnictví několik fyzických osob, až ji v roce 1970 získal
národní podnik České automobilové opravny. Firma počítala, že ji bude využívat
„na příjem zakázek a jako kanceláře“, stojí v dokumentu památkové péče z roku
1985. O rok dříve se z ní vystěhoval poslední nájemník.
Vila zaujala i studentku hořického gymnázia Veroniku Koukolovou, která na ni
zpracovala školní prezentaci. „Bydlím kousek od ní a už od mala jsem ji
považovala za něco jako zámek. Vždy mě zajímala její minulost, osud, lidé, co v
ní žili. Potom jsme ve škole dostali za úkol vypracovat projekt ‚Domy mluví‘, a
tak jsem využila příležitosti a začala pátrat po této honosné vile,“ uvedla pro
server Lidovky.cz Koukolová.
Autor: Hana Mazancová, zdroj:
www.lidovky.cz